“Sundej toho křiváka,” vrhá se Ella na bráchu Adama a snaží se z něj servat koženou bundu.“Já žádnýho tvýho křiváka nemám,” lže s ledovým výrazem ve tváři Adam.
“Jak nemám? Dyť stojíš přede mnou v MÝ bundě!” dává si Ella záležet na každém vysloveném slovu.
“Já nemám tvoji bundu,” trvá na svém Adam
“Mami, Adam má na sobě mojí bundu a ještě mi včera ukradl cédečko Bowiho,” žaluje Ella.
Ježišmarja, kdy tyhle žabomyší puberťácké války skončí a oba si uvědomí, že mají jeden druhého už napořád, přemýšlím. Chci uklidnit situaci, ale Adam má na sobě opravdu Elly bundu.
“Adame, to je Elly bunda, nemůžeš si půjčovat její věci bez jejího souhlasu,” výjimečně hájím Ellu.
“Já žádnou bundu nemám” zapírá dál Adam a čumí na mě jak tele na vrata.
To snad není možný! On snad opravdu věří, že tu bundu na sobě nemá?! Mám chuť jí z něj strhnout a poučit ho o škodlivosti lhaní. Mezitím mě předběhne Ella. Hodí si přes rameno jeho kolečkové brusle a v ruce žmoulá tlusté punčocháče, aby vyplnila volné místo v botě.
“Sundáš ty brusle, ty jsou moje,” nechá se vyrušit Adam z vypilovaného přetvařování.
“Já žádné tvoje brusle nemám,” odpovídá Ella s ledovým klidem.
“Mami, říkala jsi, že si nemáme brát nic bez svolení a Ella si vzala moje brusle a nezeptala se mě,” cítí se Adam na koni..
“Já žádné brusle nevidím,” pravím teď s ledovým klidem já. Dávám Elle stovku a posílám jí ven i s bruslema.
“Pěkně se uvařil na vlastní nudli. Ale ode mě to teda nemá!” nechápu a navlékám si manželovu košili.
