Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spi...

4. ledna 2017

Jak milujeme věci - napsala Monika Hodáčová

Jiří Ryvola
„Mami, jaká je tvoje nejoblíbenější věc?“  Ha, věci přece nejsou důležité, důležité jsou vztahy a lidi, prolítne mi hlavou výchovná odpověď. Ale protože jsem právě nacpala hromady nádobí do myčky a přeházela vyprané prádlo z pračky do sušičky, raději tu odpověď spolknu. Sama v tom nemám jasno, i když si dost často připadám všemi těmi nezbytnými věcmi usmýkána.
„Asi kávovar,“ zasním se. Ještě pořád jsem zamilovaná do voňavého espressa, které si můžu připravit jediným stisknutím knoflíku. Ta vůně, ta chuť. Každé ráno je mi líto, že už mám kávový rituál za sebou. A těžký den před sebou.
Kafe jsem začala pít na vysoké škole, jak patřilo ke studentskému koloritu.

„Bez kafe to nepřežiju,“ bývala oblíbená hláška. Kafem se myslel jedině a pouze česky zvaný turek. Tedy lžička mleté kávy zalitá vodou. Nic jiného jsme ani neznali. V hodinách ekonomie jsme se dokonce učili správnou přípravu posilujícího moku: nenechat vodu vařit, ale zalít hned, jak se z ní začne kouřit. Nechat chvíli stát. A pak servírovat soudružské návštěvě.

Káva překapávaná či dokonce espresso bylo výsadou pouze luxusních restaurací. Tedy né mojí. A pak mě potkalo štěstí. Už přesně nevím, kdy a jak se to stalo, ale u vstupu do stanice metra Muzeum bylo na tehdejší poměry velmi moderní bistro. A tam bylo možné si za 7 korun československých koupit šáleček espressa. Od té chvíle jsem byla ztracená. Že bych si mohla ten lahodný mok někdy připravit i doma, mě ale nenapadlo ani v těch nejbujnějších snech.
Stejně jako mě nenapadlo, že nádobí by umyla myčka a prádlo by se nepohupovalo na šňůře, ale bylo mučeno v sušičkovém bubnu. Ty věci mi ale tím pádem  vůbec nechyběly, dokázala jsem být šťastná i bez nich.
„A jakou věc máš nejraději ty?“ obracím se na syna, i když odpověď znám. „Přece iPhona,“ přichází očekávaná odpověď. „A na druhým místě je iPad“. Snad netřeba dodávat, že ani o těchto zařízeních se mi nesnilo, když jsem před 30ti lety v ledové chodbě rodičovského domu hypnotizovala telefon, který nám nedávno zavedli, a čekala, až se ozve On. A ten pitomec nevolal a nevolal. 
A přece to bylo možná míň stresující, než být na příjmu nepřetržitě. Nepřetržitě čekat. Nepřetržitě hlídat. Šílet, když se někdo mému srdci blízký, hned nehlásí. Někdy je mi mých dětí líto, že se musí pořád hlásit, být na příjmu. Když mému staršímu, úředně dospělému synovi byl krátce po Vánocích ukraden nový mobil, uzemnil mě slovy: „Já jsem docela rád.“ Nyní se blíží podzim a nějak si pořád vystačí se stařičkou nokií, která nezvoní a je věčně hozená neznámo kde. 
Takže... vyházet, zničit, zpátky na stromy? Mno, svého ranního espressa se nevzdám. Pračky a myčky taky ne.  Ani telefonu, notebooku... jsem k ničemu. Nedokážu bez těch krámů žít. Tedy kdybych musela, kdybych si tím vykoupila ty skvělé vztahy, lásku a štěstí, tak neváhám. Luxusní kávovar za laskavého muže. Sušičku za vysokou školu dcery. Pračku za vyřešení synovi školní fobie. Sakra, škoda že to tak nefunguje. A nefunguje to bohužel ani obráceně: mobil za to, že už budeš hodný, motorku za to, že už mě nepodvedeš. 
Tak jak to tedy je? Jaké je poučení pro pubertálního kluka? Asi žádné, protože je nebude chtít poslouchat. Kdyby poslouchat chtěl, možná bych mu řekla, že i věci jsou v životě důležité, pokud jim dáme správné místo. Že je jen na nás, kolik energie věnujeme věcem a kolik lidem. Vlastně stačí nezapomenout na to, co říká liška malému princi: „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

Žádné komentáře:

Okomentovat