Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spi...

4. ledna 2017

Proč prázdno - z deníku anorektičky - napsala Katka M

Všechno, co jsem kdy napsala nebo řekla, jsou lži. Necítím to tak, vlastně už zapomínám, jaké to bylo a vadí mi to. Nemyslím si, že to, co jsem dělala, byla chyba. Věděla jsem, co dělám. Ze začátku sice nezáměrně, ovládlo mě to a neuvědomovala jsem si to, ale potom cíleně.
Cpali do mě hory jídla, nejdřív doma a potom v nemocnici, já jsem ho jedla a stejně jsem po něm skoro netloustla, ze začátku jsem se i snažila. Přestalo mě to bavit, nechtěla jsem dělat něco, co chtějí ostatní a co mně se příčí. Nechtěla jsem být tlustá. Dělala jsem všechno pro to, aby se jim to nedařilo – síla myšlení je velká, když něco opravdu nechcete, tak to tak nebude, i kdyby se ostatní stavěli na hlavu. No a tajným cvičením jsem to jen podpořila, takže váha nešla nahoru ani nestála, ale klesala a to chvílemi docela světelnou rychlostí. Byla jsem na sebe pyšná. Považovala jsem se za rebela. Vážení „jedenáctek“ bylo v pondělí, středu a pátek v šest hodin ráno. Ostatní buď chtěly, nebo alespoň předstíraly, že chtějí, aby váha byla vyšší.
Taky jsem se ze začátku přetvařovala, ale potom už ne, potom už jsem dávala najevo lhostejnost a škodolibou radost. Občas mi ji kazil jen strach z toho, co na to řekne pan P. a primář na velké vizitě, ale jinak mi to bylo srdečně volné. Vyhovovalo mi to, líbilo se mi tam. Asi jsem se totiž zamilovala. Asi určitě. Ale do nesprávné osoby.

Vlastně to byl ten hlavní, ale podvědomý důvod, proč jsem si to tak prodlužovala. Našla jsem někoho, kdo mi rozuměl, s kým jsem se mohla bavit několik hodin denně, dívat se na jeho ledové, pronikavé, modré oči, které mě ze začátku děsily. Dlouho mi trvalo, než jsem si na ten pohled zvykla. Datum 3. 11. 2015 je pro mě extrémně emotivní. Tisíce druhů pocitů, jak kladných, tak záporných. Bylo to už celé vyhrocené, v Motole jsem byla skoro 5 měsíců a málem jsem trhla místní rekord, přesun do léčebny byl na spadnutí. Ke konci už to bylo jen přemlouvání, výčitky, nechápavost, proč, že ta váha nejde nahoru. Popravdě, taky jsem tomu už úplně nerozuměla. Jedla jsem všechno, měla jsem přídavky k snídani i oběma svačinám a se cvičením jsem taky víceméně přestala, protože už mě nebavilo, se pořád schovávat, něco tajit a navenek se tvářit až přehnaně šťastně. Ano, ten pobyt tam ze mě udělal tělo bez duše, mrtvolu. Často v duchu vyčítám rodičům i doktorce, že mě tam strčili, protože mi tím zničili život. Doma jsem se totiž snažila a šlo to. Před nástupem „tam“ jsem nebyla labilní, neměla jsem deprese ani sebevražedné sklony. Měla jsem jen anorexii, která byla moje nejlepší kamarádka, ale dařilo se mi ji překonávat. Měli mě nechat zemřít na selhání organismu, na vyčerpání, na podvýživu. Avšak nikdy bych svou výtku neřekla nahlas, protože je jeden jediný důvod, proč jsem ráda, že jsem tam byla, a ten překryje všechno ostatní. A to on. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nepotkala jiné skvělé lidi. To určitě ano. Doteď jsem s nimi v kontaktu a vždycky, když se o nich dozvídám nějaké novinky, píchne mě u srdce a vybaví se mi ty skvělé vzpomínky, chce se mi brečet. Pokaždé, když jsem v Praze, tak jsem nadšená, miluju to tam, chci tam žít. Ale zároveň na mě vždycky po nějaké době padne chvilkový splín, vrátím se o rok zpět, začnu se klepat a panikařit, podlomí se mi nohy. Já to chci zpátky! Zpátky! Prosím! V den D mi to vůbec nedocházelo. Nepřipouštěla jsem si, že se vracím, že to končí, že už ho nikdy neuvidím. Seděli jsme v jeho pracovně, chvíli jen tak zírali, prohodili pár slov, a i když jsme nic neříkali, oba jsme moc dobře věděli, co si myslíme. Potom najednou přišla ta věta: „Tak dneska přijedou vaši, těšíš se? Co teda bude, jak to vidíš?“ Řekla jsem něco ve smyslu: “No, tak teda asi propuštění.“, moc jsem ho nevnímala, brala jsem to jako hotovou věc, rodiče na to byli natěšení už pár týdnu a to, že by přijeli a já jim řekla, že ještě zůstávám, bylo nepřípustné, i z hlediska tlaku školy. A on najednou řekl tohle. Seděla jsem proti němu na židli a trochu šokovaně a otupěle jsem na něj koukala. „Dobře, jak chceš, nechávám to na tobě, všechny formální věci k tomu samozřejmě spějí,“ odpověděl. Moc dobře jsem věděla, že to tak není, spíš naopak. Stejně tak i on. Nechtěl mi dělat naschvály, netrval na tom, abych šla do léčebny. Skoro jakýkoliv jiný doktor by mě potopil. Vážit mě nechal až po dopolední svačině a oblečenou (nevím, jestli schválně). Na váze se objevilo 58,3 kg, moje cílová váha byla stanovená na 58 kg. Jenže ta skulina je v tom, že vážení je správně na lačno a bez všeho oblečení. Já jsem na sobě měla džíny, tričko a svetr. K snídani jsem měla dvě housky, máslo a celé balení lučiny, ke svačině rohlík, máslo, hrnek mléka a balení šunky, k tomu už jsem do sebe pro jistotu nalila také asi litr vody. Takže ano, kdybych se vážila ráno, měla bych hodně velký problém, sama jsem to moc dobře věděla a jen čekala, jak se to vyvine. Věděl, že jestli půjdu o kilo lehčí nebo těžší je jedno, protože je to o myšlení, když budu chtít, tak stejně nebudu jíst a váha klesne rapidně rychle. Přesně si pamatuju okamžik, kdy jsem ho viděla naposledy. Stáli jsme u okna v mém pokoji, bylo asi 11 dopoledne a venku bylo příjemné podzimní počasí, svítilo slunce. Naposledy jsme se na sebe podívali. Držel v ruce můj kufr, který mi potom pomohl odnést. A řekl něco, co mě absolutně dostalo. Řekl mi, že si je jistý, že jsem dost chytrá na to, abych věděla, jak všechno cítí on, a že on zase moc dobře ví, jak to cítím já. Ale že tohle nejde. Že musíme jít každý svou cestou a nejlepší bude, když už se nikdy neuvidíme a pokusíme se na sebe zapomenout, i když to bude dost těžké a možná nemožné. Navždy, anebo alespoň na hodně dlouhou dobu se nesetkat. Nevěděla jsem co říct, otočila jsem se ke dveřím a prostě šla, šla jsem, už jsem chtěla být pryč. U dveří na mě čekali rodiče a mimo jiné také všichni spolupacienti, kteří mě objímali, loučili se se mnou. Svižným krokem jsem přešla chodbu, zastavila se u skleněných dveří, za kterými čekali rodiče, a otočila se. Přišel, v ruce měl můj kufr. Podal mi ho. Poslední pohled, těžko říct, jestli to tak bylo nebo ne, ale přišel mi skleněný. Jeho i můj. Naposledy jsem na něj pohlédla, on na mě, suše a pevně jsme si podali ruku. A neřekli jsme nic, už vůbec NIC, kromě vzájemného „Děkuji.“ Ano, tohle je okamžik, kterým definitivně skončil můj život.

Žádné komentáře:

Okomentovat