29. září 2016

Jak jsem porodila Šimona Perese Benjamina a jak mohl být svět lepší - napsala Dana Emingerová

Očekávanému přírůstku v rodině jsme říkali až do poslední chvíle Maja. Kluka jsme měli, chtěli jsme dceru. Jenže když se pan doktor podíval pár dní před termínem porodu na ultrazvuk, zjistil, že naše holčička má zase něco navíc...
„Já to tušil,“ pravil můj muž, když jsem mu volala čerstvou novinku do redakce.
„A jak se tedy bude Maja jmenovat?“
„Domluvíme se večer,“ zastavil mě. Pospíchal, protože mu zrovna začínala důležitá porada k právě probíhajícím izraelským volbám. Jako expert na Blízký východ měl jejich zpravodajské pokrytí na starosti.
Večer mi praskla plodová voda.

„Už je to tady,“ telefonovala jsem mu vyděšená.
„Já vím, ozvu se za chvíli,“ řekl a položil telefon.
Vytočila jsem číslo znovu. „Miláčku, mám před uzávěrkou!“
Vůbec mě nevnímal.
„Čekáme na poslední zprávy. Chápej to! Píšou se dějiny. Peres proti Netanjahuovi, svoboda proti konzervatismu.“
„...pořád nevíme, jak se bude jmenovat!“ volala jsem zoufale.
„Zatím,“ souhlasil a pak hloubavě dodal: „Ale opravdu se obávám, že příští izraelský premiér bude spíš Netanjahu. A to by byl mírový proces v konci.“
„Tak mi zavolej sanitku, já fakt rodím!“
Konečně pochopil a za pár minut byl doma. Šéfové ho propustili s tím, že z porodnice pošle komentář k prvním neoficiálním výsledkům. Čekala jsem ho už ve dveřích se zabalenou taškou, kam jsem přihodila k noční košili i příručku Jak se bude jmenovat. Na cestě autem jsme pak mezi zkracujícími se intervaly porodních bolestí poslouchali poslední zprávy z Izraele a vybírali pro naši Maju klučičí jméno. Kousek od porodnice jsme byli zrovna někde u "G".
„Gabriel, Ginter, Gusta,“ četla jsem z knihy, střídavě hekala, krátce a dlouze dýchala, vzdychala a umírala bolestí, kterou už jsem dobře znala.
„Heřman, Horymír, Hugo, Hynek,“ pokračoval manžel na semaforech, zatímco reportéři v éteru rozebírali možné dopady izraelských voleb na světovou politiku.. Když jsme byli u "I", zastavili jsme před nemocnicí a vypnuli rádio. Oba jsme si vydechli, že neporodím v autě. Při cestě na porodní sál zazvonil manželovi mobil a na druhém konci se ozvalo: „Jak to zvládáš?“ ptal se šéfredaktor.
„Všechno dobře dopadlo,“ odpověděl s úlevou manžel.
„Tak myslíš, že ten Peres fakt vyhraje?“
„Vypadá to, že dítě bude za chvíli na světě.“
„Jasně,“ řekl hlas v telefonu. Jeho majitel pochopil, že komentář k izraelským volbám ze svého blízkovýchodního experta v tuhle chvíli určitě nevymámí. A tak na rozloučenou jen řekl, že právě dorazily předběžné výsledky, podle kterých to v Izraeli vypadá na celkem přesvědčivé vítězství mírových sil.
„Přeci jen vyhrává Šimon Peres,“ vydechl můj muž spokojeně. A já jsem v tu chvíli s rozzářeným úsměvem zvedla hlavu od Igora, Imricha, Ivana a Ivoše: „Co kdyby se naše dítě jmenovalo Šimon?“
A tak náš syn, který se o pár minut později narodil, dostal jméno po izraelském nositeli Nobelovy ceny míru.
Ráno pak lidé četli v novinách oslavný komentář, jak Šimon Peres obhájil premiérskou pozici, zatímco z rozhlasu se hrnuly překvapivé zprávy, že na poslední chvíli o pár tisíc hlasů přece jen zvítězil Benjamin Netanjahu. Proto synkovi někdy z legrace říkáme: Šimon Peres Benjamin.
Letos mu bylo dvacet let.
A nyní jeho náhodný jmenovec zemřel. Čest jeho památce. Věřím, že kdyby tenkrát izraelské volby tento noblesní svobodomyslný politik vyhrál, mohl být dnes svět o trošku lepší...

Žádné komentáře:

Okomentovat