3. října 2016

La bella Toscana - napsala Zuzana Kafková

La bella Toscana. . . . krásné Toskánsko. . . Přesně tohle si nahlas řeknu pokaždé, když překročím
hranici mezi Emilia Romagna a Toscana. Jakmile se ocitnu za tou magickou modrou cedulí na dálnici, padá ze mě všechen stres a jako šňůrku aut ho nechávám za sebou. Přestanu sešlapovat pedál plynu až k zemi a automaticky zvolním. Těším se strašně. . tentokrát ještě víc než jindy. Vyrážím na celý měsíc a to zrovna ten nejkrásnější v roce-září.


Září v Toskánsku hýří všemi barvami. Malebné zelené kopečky jako pistaciová zmrzlina střídají lány dozrávajících slunečnic a všechnu tu krásu lemují stříbrné lístky olivovníků přetížené dozrávajícími zelenými kuličkami oliv. Vinice čekají na den , kdy nastane RACOLTO a hrozny překypující štávou se přesunou do sudů, aby ze sebe vydaly všechno to nastřádané slunce a sladký nektar.

Tentokrát mám s sebou dva hosty. Moji milovanou dceru a jejího přítele Pavla. Za tři dny po jejich odjezdu zůstávám sama se svými plány na celý měsíc. Vybavila jsem se pořádnými pohorkami na výpravy do okolních lesů, sbírání hub a hledání toho nejvzácnějšího pokladu Toskánských lesů-lanýže.

První večer po dvanáctihodinové cestě autem trávíme u dobrého jídla, vína a povídání na terase . Po chvíli nás Pavel straší. . holky, tamhle od lesa se na nás někdo dívá, vidím nějakou siluetu ve tmě.

„Haha,“ smějeme se, ale pro jistotu se ještě trochu napijeme, abychom potlačily přece jenom malý strach.

„Ale jdi. . . na konec pozemku stejně není vidět ve tmě, tak jak tam můžeš někoho vidět?“ Odcházím v klidu spát a těším se na první nádherné ráno.

Ráno mně slunce vytáhne brzy ven. Nemůžu se dočkat toho okouzlujícího výhledu a jako těžký závislák i prvního pořádného italského kafe. Je chladno. V září jsou tady velké rozdíly teplot. Ráno je zima a odpoledne slunce pálí jako na poušti. Zabalená do deky s kafem v ruce usedám ven a kochání začíná. Na rozmarýnech se v ranním slunci třpytí pavučina s kapkami rosy a vytváří krásný světelný obraz. Protější kopec je ještě zahalen v ranním oparu a jako v pohádce z něj pomalu vystupuje kamenné městečko na skále s věží patřící módnímu návrháři Valentinovi.

Vůbec se ti můj milý Valentino nedivím, že jsi si vybral k žití tohle krásné místo.

Jdu se podívat na moje předloni zasazené olivové stromky, které mají první rok plodit. V trávě nacházím rozházené doklady patřící Pavlovi, o kus dál prázdnou peněženku, na cestičce k autu čepici a pohozené klíče od auta.

„Co tady proboha prováděli? To se tak opili, že cestou do suterénu poztráceli všechno, co měli v rukách?“

Kroutím hlavou, sbírám věci a nesu je dovnitř. Sáhnu na obvyklé místo pro notebook, abych zkontrolovala mejly.

Aha, ještě notebook si vzali dolů, , telefon ale taky není na místě a to už je mi divné, otočím se do obýváku a v tu chvíli mi to dojde a ztuhnu.

„Panebože, někdo nás vykradl!“ Běžím dolů vzbudit dceru s přítelem a sčítáme škody.

Voláme policii a čekáme na jejich příjezd. Jako vždy a všude v Itálii si dávají na čas a přijedou až odpoledne. Mezitím mi probíhá hlavou, že v noci tady bylo docela rušno. A vzhledem k tomu, že jsem několikrát vstávala z postele a šla do kuchyně nejdřív pro vodu a potom pro prášek, bylo rušno asi docela blízko. Možná zrovna tady za těmito dveřmi. Otřesu se. Pocit to není vůbec příjemný. Vždycky jsem o těchto příhodách slyšela jenom vyprávět a nikdy by mně nenapadlo, že to zažiju na vlastní kůži.

„Fuj, mám husinu až na zádech, co se mohlo stát, kdybych je vyrušila.

Laxně přežvykující opálený krasavec ve slušivé uniformě a brýlích světové značky si telefonem vyfotí díru v plotě, pár žánrových fotografií zahrady, neporušené dveře a s neskrývaným zájmem se mně zeptá: „Vyy nemáte manžela?“

„Manžela mám, proč?“

„No že tady není s vámi?“ nechápavě kouká, když mu vysvětluju, že my v česku můžeme odjet na dovolenou i bez manžela. Naznačuji, že tady chci zůstat sama celý měsíc, nesměle se zeptám, jestli je to bezpečné.

„Lei e pazzo?“

„Zlbláznila jste se? Situace není vůbec dobrá, všude v okolí se potulují nelegální migranti a vykrádání domů je tady na denním pořádku. Seberte se a jeďte domů nebo zavolejte manžela!“

„Hm. . . tak to mám asi po dovolené.“

Ne ne ne, , nenechám si vzít pracně vydobytou dlouhou dovolenou, kterou jsem tak složitě plánovala a ztěžka dávala dohromady svůj diář s klienty, abych mohla odjet.

Jednou tady zloději byli, podruhé už nepřijdou. Budu se zamykat a hotovo. Prášek na spaní nebo pár skleniček grappy proti strachu to pojistí. Tak a rozhodnuto.

Druhý večer pro jistotu odcházíme spát všichni tři do suterénu a všechno zamykáme, dokonce zavřu i dřevěné okenice a věci, které nám ještě zbyly, bereme s sebou raději k posteli.

Začínám nanovo, snažím se včerejšek vytěsnit z hlavy a ráno znova zabalená v dece vycházím na terasu s kávou v ruce. Nádherný výhled opakující se ze včerejška mně v tom jenom ujistí.

„Přece se tady nebudu bát, když je tady tak krásně!“

Jdu otevřít okna a hned u prvních dveří na mně z těžké dřevěné okenice koukají tří čerstvě vyvrtané díry.

Ještě nikdy jsem neměla tak rychle sbalené věci, vyklizený a zamčený dům a ještě nikdy jsem tak ráda neviděla zavírající se těžká železná vrata zvenku.

La bella toscana-krásné toskánsko.


Žádné komentáře:

Okomentovat