8. června 2016

Jezevčík - napsal Josef Prokopec

Veselé
"Já chci psa!" žadoním každý den u rodičů.

"Psa nemůžeme mít, kdo se o něj bude starat? Koupíme ti rybičku."
„Rybičku?“

„Já nechci sushi, ale psa!“
"Psa ale opravdu mít nemůžeme, jak to dopadlo minule s králíkem. Hrál sis s ním, nechal samotného v ohrádce, a pak koukáme, z nebe se sneslo káně a ubohého králíka odneslo neznámo kam. Chudák byl sežrán."
„Ale já se o psa budu starat! Vždyť už se starám o masožravou květinu, a jak krásně roste! Krmím ji pochytanými mouchami. Dokonce mě kousla do prstu!“
"Tak dobře," slyším jednoho dne. Po měsíci proseb a přemlouvání jsem konečně uspěl.
Těším se na psa. Představuji si velkého bílého psa, se kterým si hraji každé prázdniny u babičky.

Babiččin pes je opravdu velký, má velké zuby, někdy na mě vrčí, když ho tahám za ocas, nebo si z něho dělám koníčka. Také se tomu psovi nelíbí, když ho oblékneme se sestřenicí do dětského oblečení a my jsme rodiče a pejsek je naše dítko. To většinou pes chvíli nechápavě sleduje naše záměry v oblékání, a když nás má plné zuby, které na nás někdy vycení, uteče pryč.
Přijelo auto a natěšený běžím otevřít dveře.
"Co to je?", ptám se táty, který drží v ruce něco malého černého s hnědými fleky
"Jezevčík!"
"To přeci není pes! Vždyť vypadá, jak malá krysa? Vždyť nám ho odnese káně! Nebo ho přivřeme do dveří!"
Ale malý prcek se nedal. Po velmi krátkém čase nás získal. Vrtěl radostně ocáskem, každého oblíznul, přiběhl na zavolání, po několika týdnech cvičení uměl sednout, lehnout, dát pac. Pravidelně jsem ho venčil.
A čím byl menší, oproti ostatním psům, tím byl neústupnější a hlasitější.
To jsme takhle na procházce potkali souseda s jeho velkou dogou. Doga byla flegmatik, ale náš jezevčík na ní začal tvrdě dorážet a štěkat. Bál se, tak ten strach skrýval právě hlasitým štěkotem. A doga raději ustoupila a nevšímala si dorážejícího mrňouse. Ačkoliv by si mohla jedním chlamstnutím z malého psíka udělat svačinu.

Smutné
Při každém venčení jsem se musel obout a měl vždy otevřené dveře. Jezevčík netrpělivě pobíhal ven a zpět do domu ke mně a těšil se na procházku. Jelikož byl poslušný, nikdy jsem neměl problém nechat ho takto volně pobíhat.
Jediné, v čem byl prevít, bylo, když chytnul stopu zajíce nebo fenky.
To takhle jednou, vytrhl se mi z vodítka a pelášil za zajícem.
Zajíc, blbec jeden, byl u nás na zahradě, to jsme ještě neměli plot a panáčkoval před námi, když jsme se vydali na procházku.
Já nezachytil nástup malého, ale rychlého jezevčíka a ten pelášil za zajícem.
Zajíc byl ve vysoké trávě vidět, pohyb jezevčíka jsem pouze odhadoval hýbající se trávou.
Křičel jsem, volal jsem, lákal jsem ho na kočičku, na piškot, který jsem měl v kapse, ale on byl hluchý, slepý a jen za zajícem.
A ten zajít si to namířil přímo k hlavní silnici.
Zajíc úspěšně prokličkoval mezi auty.
Náš jezevčík nevnímal své okolí a vběhl na silnici.  Trefilo ho kolo právě projíždějícího nákladního auta a zlomilo mu vaz.
Byl to jeho poslední zajíc.

Žádné komentáře:

Okomentovat