30. května 2016

Žába na prameni - napsala Tereza Mitošinková

Byl les a v něm žila žába, která seděla na prameni. Vládla tak vodě široko daleko. Jednoho dne přišel
k žábě ježek. Umíral žízní, a proto žábě pověděl: „Žábo, dej mi napít, vládneš vodě široko daleko a já umírám žízní.“
 „Proč bych ti dávala napít jen tak pro nic za nic? Něco tě to bude, ježku, stát. Dám ti napít, ale nejdřív mi nalov alespoň deset much a deset komárů a dones mi je. Pro samé vládnutí vodě nemám čas si obstarat hostinu hodnou mému poslání,“ odpověděla žába ježkovi.


„Kdybych byl silný a neumíral žízní, sežeru tě, ale tvá kůže je jedovatá, a kdybych se o to pokusil, zcela jistě umřu. Jsi lstivá. Ať je tedy po tvém.“
 Ježek odešel, aby žábě nalovil mouchy a komáry. Byl však zesláblý a neobratný a zůstal na pospas svému osudu.
Druhý den přiletěla k prameni vlaštovka a povídá žábě: „Žábo, vládneš vodě široko daleko, dej mi napít, umírám žízní a musím přinést vodu i svým dětem.“
Žába však trvala na svém i tentokrát. „Dám ti napít, i tvým dětem, ale nejprve mi musíš přinést hostinu hodnou mého poslání,“ poručila vlaštovce opět po deseti mouchách a deseti komárech a těšila se, že se nasytí bez práce.
Vlaštovce nezbylo, než odletět a pokusit se splnit přání žáby. Vlaštovka byla však v lovu o mnoho úspěšnější než ježek. Nachytala, co si žába poručila, vrátila se k prameni a položila před žábu vše, co žádala.
Žába ve vší své chamtivosti zapomněla na své poslání. Seskočila z pramene, aby se vrhla na hostinu. Jenže v tu chvíli se voda vyvalila ven a žábu odnesla i s hostinou daleko z lesa. Žábu už nikdy nikdo neviděl a vody bylo pro všechny dost.

Poučení: Kdo chce mít všechno, nemívá nic.