Znáte ta horká srpnová odpoledne. Taková ta odpoledne, kdy se dusno nevychovaně roztahuje a na všem leží lenost, která natahuje čas a zpomaluje lidi. Osmého srpna bylo jedno právě takové. V malém domku, ve vesničce Čilá, což je jenom malý kousek od Rakovníka, bydlela paní Truhlářová a k jejím 95. narozeninám se přiřítila gratulovat celá rodina. Z části proto, že se báli, že dalších už se nedočká, z větší části z vypočítavosti. Jarda a jeho žena Jitka měli babičku Bětu doopravdy rádi, i ona je.
Jarda seděl ve stínu domu na rozviklaném štokrleti, zády se opíral o chladnou zeď a pobaveně pozoroval všechen ten cvrkot na dvorku. Ze stodoly se rychle vynášely stoly a židle. Na špinavé stoly se ještě rychleji vyrovnávaly bílé krabice převázané motouzem, ve kterých se dovezly všemožné dortíky, chlebíčky a jednohubky a … no zkrátka samé žrádlo, to aby si bylo čím zacpat pusu, aby si lidi nemuseli moc povídat. Na jiném stole se řadí lahve červeného a bílého vína. To aby se nemuselo moc přemýšlet. A kdyby se začalo moc povídat a kdyby se začalo moc přemýšlet, tak aby to bylo na co svést.
Hodinu příbuzné sledoval, než ho úplně otrávili. Dvorek se mu zmenšoval před očima, byl plný vůní, ruchu a zejména tety Lídy. Začal se courat po dvorku a čekal na správnou chvíli. Víte, ona je teta Lída dobře stavěná ženská, ale i stou nejlíp stavěnou ženskou se po láhvi silného červeného zatočí svět, poplete se jí pravá s levou a s výsknutím žuchne na zem. Když se k ní všichni sbíhali, Jarda skočil za králíkárnu a už si to šinul podél zdi k zadní brance, kterou vyklouzl. Cupitá pěšinou ve vysokých kopřivách, sbíhá z kopečka k mostku, ale noha se mu boří do krtince a už tam leží jak dlouhý tak široký. Řehtá se s obličejem v trávě a hlovou mu probíhajívzpomínky navšechnata léta,která u babičy prožil.
Na přilehlé louce odpočívalo stádo ve stínu nízkých břízek a sem tam znuděně zabučelo. Uprostřed louky pyramida z balíků slámy, skoro celá, jen špička jí chyběla. Dlouho neváhal a už kličkuje mezi kravinci, drápe se nahoru a na vršku sebou plácne naznak. Zavře oči, v hlavě má prázdno, prosté nic. Přehnala se přes něj vlna studeného vzduchu, naskočila mu husí kůže a balík, na kterém ležel, se zhoupnul, jako kdyby si na něj někdo sednul. Ztuhnul a hned se zasmál, to že dokázal sám sebe tak polekat.
Nad jeho hlavou skoro šeptem ozve: „Dobré odpoledne“. Přestal na okamžik dýchat, otevřel oči, slunce jej oslepilo, vyskočil na nohy, ty se zapletly a už už přepadával, když tu mu cosi ledového pevně sevřelo zápěstí. Škublo to s tím a hop už seděl zpět na balíku. Seděli bok po boku, jeden vedle druhého. Sedí a nic neříkají. Jarda si najednou přijde hloupě. Pomalu otáčí hlavu k tomu komusi a spustí. „I vám dobré o…“ více nepoví. Dívá se sám na sebe. Ten Jarda vedle něj dřepí v černém triku s opraným nápisem, ošuntěných černých kalhotách, bos a tváří se docela normálně. Levou ruku má položenou na obyčejné kose. Pozoruje se beze slov, je pravda trochu bledší, tváře má propadlé. Oči se mu zastaví na břiše, přemýšlí jestli ten druhý má anebo nemá vetší břicho, oni i chlapi jsou pořádní ješitové. On nedýchá? proběhne mu hlavou. On nedýchá! Vytřeští oči, už je zase na nohou, ale ledová ruka břichatce pevně sevře jeho rameno a žuch, posadí ho zpátky na zadek. Ruku nesundává a povídá:
„Člověče neblázněte, snad byste se nebál? A co se vám na mě nezdá, že si mě tak prohlížíte?“
Koutky mu při tom cukají, ale ovládne se. Jarda pomalu vykoktá, že pozorovat sám sebe a odpovídat si na otázky, je poněkud divné, zvláštní a vůbec tak nějak neobvyklé. Druhý se zarazí, nakloní se nad kosu a prohlíží si svůj odraz v čepeli, zasměje se. Obrátí se zpět a omlouvá se, že nevěděl, že vypadá právě takhle a že to vezme od začátku.
„Dobré odpoledne. Já jsem Smrt.“
A přál bych vám vidět, co se dělo dál. V Jardovi to hrklo, škublo, vyjeknul, pípnul a svět mu zmizel. Hrdina. Když přicházel k sobě, ještě než nadzvedl víčka, přesvědčoval se, že to byl jen sen. Nebyl.
„Člověče, vy jste mě polekal. To mi nedělejte. Vždyť já z toho měl málem smrt!“ povídá smrťák a chechtá se.
Jarda se posadil, hlavou mu proběhnou poslední slova a zběsile se sebe chrlí: „Pane smrťáku prosím vás a… nemohli bychom se…. Já jsem hodný člověk…“ a pane smrťáku sem a pane smrťáku tam.
Smrt ho zarazí, dívá se trochu nasupeně a povídá: „Já tu přeci nejsem vůbec kvůli vám a jakejpak smrťák, nechtějte mě člověče dopálit. Ten kdo roznáší dopisy, se jmenuje pošťák? Kdo ti prodává rohlíky pekař? Já jsem Pepa“ a natahuje před něj ruku.
Jarda je zmatený, dívá se na ruku, na něj, na ruku a znovu na něj.
„Jarda.“ vypraví ze sebe, zmáčkne ruku a smrťák se usměje.
„Tak jsem tě přeci jen špatně neodhadnul, to jsem rád.“
Jarda se znova poleká, vzpomene si na svou ženu Jitku.
„Ani pro tvoji ženu jsem si nepřišel.“
Jardovi se uleví a bez rozmyslu vypálí: „Tak sis doufám přišel pro Lídu, ta nikomu chybět rozhodně nebude.“ a začne se smát.
Smrt se naježí, píchne do něj prstem a povídá: „Vy lidi, vy jste ale zvláštní druh. Bádáte a léky vynalézáte, abyste měli život delší. Mikroby pozorujete, do vesmíru nakukujete, abyste o životě více věděli. Stroje a zlepšováky vymýšlíte, abyste si život ulehčili. Ale k čemu to všechno, když si vlastního lidského života vážit nedokážete. Jen si stěžujete, ostatní obviňujete. Přitom jste zahořklí a radosti máte málo. Lída je přitom prima ženská, chytrá je, upřímná a spravedlivá. Snad je někdy hubatá a prostořeká, ale zlá není.“
Lidi jsou vážně zvláštní národ a ze všeho nejvíc nemají rádi, když je někdo opravuje a říká, že jsou blbci.
„Tobě se to povídá, smrťáku. Ty máš lehký úděl, po světě se couráš, životy bereš a vlastní trápení nemáš!“
Pepa byl najednou o pár stop vyšší a zamračený byl jak bouřkový mrak.
„Co ty o tom víš?“
Hlas se mu zlomil, bojovná nálada rozplynula, padnul na zadek a hlavu zabořil mezi kolena.
„Ty si to neumíš ani představit. V poslední chvíli mě všichni vidíte a já vidím vás, v očích si přečtu celý váš život. To víš, odnášet grázly, to ti udělá malou radost, svět je trochu lepší. Ale odnášet ty dobrý lidi? I když si to nemyslíš, tak na světě je pořád většina lidí poctivých. Jen darebáčci a lumpové jsou více vidět a slyšet. Vybírat si ale nemůžeš.“
Místo slov Jarda objal smrťáka kolem ramen.
Ten tiše pokračoval: „Dneska jsem tu pro vaši bábi Bětu.“
„Zrovna dneska? Na její narozeniny?“
„Jo, ona bude ráda.“
„Jak bude ráda? Nikdo není rád, že umře!“
„Tak jsem to ani nemyslel. Jen že je dnes šťastná, není tu sama.“
„Proto vypadáš jako já?“
Chvíli váhal.
„Do poslední chvíle nevím, kde mě bude třeba. Kosu mám pověšenou nade dveřmi. Když začne zvonit a je vůbec celá neposedná, tak se jí chytnu, odnese mě tam, kde mám být a dostávám podobou toho, koho má ten někdo rád. To proto, abyste to měli snazší, víš? Abych vás tolik nepolekal.“
Bylo ticho. Moc dlouho netrvalo. Byli to mužský a tak se začali bavit o ženských. Pepan sázel jednu historku za druhou, jednu lepší jak tu druhou. Rukama mu holek prošly zástupy. Chechtali se, až jim břicha nadskakovala a ve Smrťákovi to podivně chrastilo a vrzalo.
„A to ti povídám! Opovaž se hrabat mi těma tvýma nenechavýma pazourama na Jitku, to bych ti je na mou duši zpřelámal.“ A směje se dál.
„Jardo, až já budu sahat na tvojí Jíťu, tak ty tady už dávno nebudeš.“
Oba vyprsknou smíchy. Josef mu znenadání podá ruku, že už musí jít, že má ještě nějaký vyřizování, ať si užijí odpoledne, že se navečer zastaví. A byl pryč.
Cestou zpátky se trochu coural. Užili si krásný zbytek odpoledne. Smáli se, vzpomínali, dobře se najedli. Večer pomáhal sklízet Jitce ze stolů. Babička seděla na zahradní houpačce a usmívala se. Podívá se na něj, on na ni a víc není třeba.
Tu se objeví Smrt. Babička se k ní otočí. Do známé tváře hledí beze strachu. Zakouká se jí do očí, pohladí ji po tváři a obejme ji.
Babička dál sedí a usmívá se, ale smrťák už je pryč... oba jsou pryč.
