Obvyklá večerní scénka. Jak do toho malého ďáblíka dostat aspoň pár lžic. Dneska je to ještě horší než obvykle. Pořád od jídla odbíhá, neposlouchá a vytáčí ho tím do vrtule.
No počkej, pomyslí si, už to mám. Už vím, co na tebe platí. „Lukáši, jdu na záchod a ty to tady zatím dojíš, platí? A pak si budeme spolu hrát.“ Zavře se na záchod i se svým mobilem a zavolá si na jejich pevnou linku.
Přes dveře slyší, jak telefon vyzvání. „Tatí, zvoní telefon,“ volá Lukáš. „Tak ho zvedni Luky a zeptej se, kdo volá.“ „Haló, tady je Lukáš, kdo volá?“ „Blllll, já jsem čert,“ odpoví mu změněným hlasem. „Tak se tady v pekle dívám, jak zlobíš tatínka, neposloucháš a nechceš jíst.“ Na druhé straně hrobové ticho. Ha, funguje to. Takhle na tebe, ty rošťáku. „Víš, že za pár týdnů už budeme chodit,“ pokračuje do telefonu, „tak abych si na tebe nemusel vzít pytel. Rychle upaluj ke stolu a hezky všechno sněz. Rozuměl jsi?“ „Ano,“ špitne Lukáš a položí sluchátko.
Když vyjde ze záchodu, Lukáš vzorně sedí u stolu a dojídá svou porci. „No vidíš“, pochválí ho, „tak se mi to líbí. A kdo to volal?“ „To byl čert,“ odpoví Lukáš. „A co chtěl?“ ptá se se špatně skrývaným triumfem v hlase. „Říkal, že pro mě máš chodit dřív do školky. Abych tam nebyl furt poslední.“
