11. března 2016

Jen na jedno kafe - napsala Pavla Kolářová


Mrzne. Na náměstí se lidé tlačí kolem vánočních stánků. Chlápek středního věku nechtěně vrazí do
ženy v umělém bílém kožíšku:„Marcelo?“ Vyjekne překvapeně místo omluvy. „Zbyňku?“ Ozve se neméně zděšeně ta bílá huňatá koule.

„No ne, kde se tady bereš?“
„A co ty?“
Ostýchavě se objali. Vypadalo to trochu nemotorně, jakoby pózovali pro živý obraz ´Zápas člověka s medvědem´ případně ´Srdečné setkání za polárním kruhem´.
„Hele, tady je trochu rušno, nezajdeme někam na kafe?“

„Jasně, dobrý nápad, kafe by bodlo.“
Zapadli do nejbližšího podniku za rohem.

„Teda Marcelko, ty vypadáš pořád tak báječně, kolik je to už let, co jsme se neviděli?“ Zbyněk se snažil zalichotit své dávné lásce z mládí. No pravda, tenkrát to byla pohledná štíhlá tmavovláska a teď by ji málem nepoznal, kdyby se na něj na ulici sama nevrhla. No když už se takhle náhodně setkali, tak asi čeká, že ji někam pozve, nebo ne? Je to vůbec dobrý nápad?

„Ani mi to nepřipomínej, jak dlouho už se známe“, mávla rukou Marcela. Proč se sem vůbec nechala zatáhnout? Prohlédla si Zbyňka od hlavy až k patě, tedy vypadal už dost sešle. Když si sundal čapku, z bujné kštice, na které si tolik zakládal, zbylo jen téměř holé šedavé strniště. Když začal cosi blekotat o tom, že zná nedaleko příjemnou kavárničku, znělo to tak naléhavě, takže jí bylo trapné pozvání odmítnout. Bylo jí ho líto. Jenže zrovna dnes si vzala ten svůj elegantní kožíšek, co dostala od ségry z Kanady, to se v přetopené kavárně pěkně zapotí.

„Promiň, musím si jít odskočit“, omluvila se, hned jak vešli do dveří a ladným krokem odkráčela k toaletám.

Teda v tom kožichu vypadá jako vypasený tuleň, pomyslel si Zbyněk. A kde je ten její sexy svůdný krok, kterým dostávala chlapy do transu? Ještě že tu dnes není nikdo ze známých. Občas si sem zajde se svými mladšími kolegyněmi Sabinou, Zuzanou nebo to minule byla Klára? Číšnice na něj vrhla spiklenecký všeříkající pohled (Tak dneska je to postarší bruneta? A kde jsou ty mladý holky, jako obvykle? Možná si pomyslela).

Na dámském WC Marcela řešila zásadní dilema: má se za živa uvařit v kožichu nebo odhalit drsnou pravdu, že už dávno nemá postavu manekýny? Rozepnula ozdobnou přezku na kožíšku. No horší už to být nemohlo: dnes si na vánoční nákupy oblékla ten ohavný svetr se sněhulákem (taky z Kanady) a starou vlněnou sukni, kterou už v pase nedopne. Hlavně že hřály. Po chvíli váhání našla zlatou střední cestu. Ještě že má tak velkou kabelu, nechá si pod kožichem jen své černé (místy zašívané) saténové kombiné. Ideální to nebude, ale alespoň o jednu teplou vrstvu méně. To jedno kafe to bude muset vydržet. Ozdobnou sponu si nechá rozepnutou, aby se jí vsedě lépe dýchalo.

Probůh, co tam ta ženská dělá, snad se kvůli mně nešla nalíčit? Možná, že teď je ten pravý okamžik vzít nohy na ramena, přemítal mezitím nervózně Zbyněk, po té co vybral stolek v nejodlehlejším koutě kavárny. Jenže na to už bylo pozdě, právě se k němu tím svým houpavým krokem blížila.

To bychom měli, snad nic přes ty své silné brýle nepozná. To kombiné vypadá svým způsobem jako černé minišaty, ujistila se Marcela kradmým pohledem do zrcadla na chodbě u toalet.

Zbyněk se zdál být už poněkud nedočkavý. Vyšel jí s dokonce naproti. Galantně odsunul židli a zkušeným gestem gentlemana jí pomohl z kožichu….



Žádné komentáře:

Okomentovat