11. března 2016

Dvaadvacítka - napsala Tereza Koutníková

Ilustrace: Tereza Koutníková
Dvaadvacítka přijíždí. Zastávka je jako obvykle přeplněná lidmi, kteří trochu připomínají hejno rybek. Hejno hodně nespokojených, mrzutých rybek, které se vracejí z práce, ze školy, posilovny, nákupu… A tak dále. Nad jejich hlavami zazáří zelené číslo autobusu a směr jeho cesty. Spolu s číslem vzduchem propluje i zpětné zrcátko (já sebou, stejně jako pár dalších vysokých lidí, nervózně cuknu v domnění, že mě zrcátko každou chvíli sejme). Dveře se otvírají a masa mračících se rybek propluje do útrob autobusu.

Marně se rozhlížím po volné sedačce. I když - v tomhle vedru by to stejně nebylo na kožených, ulepených sedačkách žádné terno. Starým paním a pánům obtěžkaným igelitkami z Lidlu to ale nevadí.
Chytám se ohmataného, opoceného madla. Je to hnus, ale co na plat - držet se musím, pokud nechci při prvním zastavení pozdravit zadkem špinavou podlahu autobusu.
Stroj se rozjíždí. Stojící cestující drží rovnováhu jen s krajním vypětím sil, jak se zdá.
Otáčím hlavou k přední části vozidla, kde sídlí řidič. Tak důležitá osoba a při tom si jí všímá málokdo. Vousatý, střapatý pán, který právě svižně projel další zatáčku mrká do zpětných zrcátek na své pasažéry, jako by si je kontroloval, aby mu nikdo neponičil jeho království, které si kolem té své kabinky vyzdobil fotkami své rodiny a umělými květinami. Před obličejem se mu houpe množství plyšových přívěsků na klíče. Jsou v podstatě všude, kde bylo možné je zavěsit. Jak bych si já vyzdobila autobus, kdybych byla jeho řidičkou? Určitě bych neměla tolik plyšových blbostí. Mají řidiči autobusu nějaká omezení, která se týkají výzdoby? Mohla bych tu mít třeba živé květiny?
Už se vidím za volantem - královna silnic. Celý autobus v mojí moci. Byla bych ten typ autobusačky, která by vždycky čekala na dobíhající, nebo bych jim zavírala dveře před nosem? Z úvah mě vytrhne úřednický hlas.
“Kontrola jízdních dokladů!” Volnou rukou hledám v kapse jízdenku, druhou rukou se snažím udržet v prudkých serpentinách. Vysoký chlapík zkontroluje údaje na jízdence, pokýve plešatou hlavou a pokračuje k dalším cestujícím. Zkušenými kroky se proplétá kolem vrávorajících pasažérů skoro jako žralok hledající oběť. Tenhle chlapík jasným autobusovým veteránem s letitou praxí. Na další zastávce vystupuje ze dveří spolu s dalšími dvěma revizory a jedním černým pasažérem.
Autobus se znovu trhavě rozjíždí. Ještě než vystoupím, přejedu pohledem řadu letáků nad hlavami ostatních lidí. Že prý dopravní podnik Liberec hledá řidiče a řidičky autobusů. Tak to třeba někdy zkusím.

Žádné komentáře:

Okomentovat