19. února 2016

To byla jízda - napsala Radka Puchernová

První dlouhý a pak ještě další dva větší kroky a jsem tu. Na rozdíl od třeskuté zimy venku je tady krásně teplo a hlavně vydýcháno. Taky aby ne, když okénka jsou zavřená a čerstvý vzduch do autobusu vniká jen při otevření dveří ve stanici a možná ještě skrz léta ztrouchnivělé těsnění, které dávno ztratilo svou funkci. Přesto jsou tady všichni zachumlaní do svých svršků. Možná už si zvykli, anebo navzdory přehřátí nechtějí rozepínat zipy svých kožených či látkových bund a kabátů různých délek i barev.
Nejen kvůli vzdušné vlhkosti, která se sráží na oknech v neprostupnou mlhu a izoluje nás tak od kontaktu s okolním světem, se tu cítím jako ve skleníku. Osobní prostor o pár desítkách centimetrů čtverečních tíseň umocňuje. Hledám spřízněnou duši, která by se na svět hned zjitra dívala alespoň trochu vesele, ale většina má nasazenou klasickou ranní masku - nepřítomný výraz na pokraji mezi sněním a bděním, zkrabacené čelo, přimhouřené oči a rty rovné jako pravítko.
Za burácivého zvuku motoru se ženeme vpřed. Kdo by tu chtěl slyšet vlastního slova, nemá šanci. Zrychlujeme a prudce brzdíme. Místo k sezení není, tak se urputně držím žluté studené tyče, která skýtá alespoň trochu bezpečí při téhle dobrodružné jízdě plné nečekaných zvratů, prudkých rozjezdů i zastavení, přejíždění z pruhu do pruhu a povážlivého kymácení. Když se z reproduktoru ozve praskání a následuje „konečná stanice, prosíme, vystupte“, nechám se unášet ven zběsilým davem, který ještě před chvílí v autobusu podřimoval a jsem ráda za svěží vzduch i nebe nad hlavou

Žádné komentáře:

Okomentovat