Vzpomínka na dům - napsal Vítek Kovář

Autor: Vítek Kovář

Dveře autobusu se otevřely a on vykročil na dlážděnou cestu vedoucí ke staré barabizně. Každých deset metrů potkával napůl rozpadlé cedule s nápisy Jdi pryč, tohle je náš dům! psané rukou pětiletého dítěte. Dům se vynořil v okamžiku.
Kopec, na kterém stál, se mu nyní zdál o něco nižší, než býval v té době, kdy vzduchem létalo olovo.
V cementovém obkladu studny uviděl obtisklou stopu chlapcovy boty. Letmá myšlenka na předčasně zemřelého synka vyskočila ze zabedněné studny a přistála u hlavních dveří domu. Oči znovu zpozorovaly kliku, kterou nejvíce používaly ony dětské ručky, nyní oprýskanou časem. Barva na dveřích, původně zářivě zelená, nyní pouze náznakem dávala tušit, že tam kdy nějaká vůbec byla.

Myšlenka se odrazila od dveří, aby přistála na okně, kudy chlapec vyskakoval, když chtěl zmizet na čerstvý vzduch. Bylo sice zavřené, ale sklo vymlácené. Zdivo kolem okenic sotva drželo zarezlé panty.
Pohledem pokračoval podél zdi. Její konec zdobilo několik dětských otisků rukou v barvě popela. Vzpomněl si, jak zbytky chlapce přesypával ze staré konzervy do urny. Konzerva tu také ještě ležela. Jen o kus dál mezi starým haraburdím a téměř úplně zarostlými cihlami. Odpoutal myšlenku od domu a poslal ji ke stařičkému stromu, kdysi rostoucím na místě za plotem tehdejší zahrady. Byl teď výrazně košatější i vrásčitější. Větve už tenkrát rostly ve velké výšce.
Došel k severní straně kmenu, kde spatřil zářezy nože, jež tam chlapec na věčnou památku zanechal, když neměl do čeho píchnout. Nedokázal ovšem identifikovat, o co konkrétního šlo. Uviděl větev, ze které dítě spadlo ve chvíli, kdy ho němečtí vojáci vybízeli, aby slezl. Na tomto místě se to stalo. Právě tady si Jiříček zlámal vaz. Mlčky začal šplhat nahoru.Jedna větev, druhá, třetí, po ní ještě jedna, a byl tam. Přehodil přes ni lano, uvázal uzel, smyčku si navlékl kolem krku, utáhl ji, naposledy se nadechl a skočil.
Až teď, na sklonku svého života, se mu zdálo, že vidí stejnýma očima to, co viděl jeho synek. Ucítil trhnutí, a pak už nic.