Stáli na nástupišti a drželi se za ruku. Ona se nepřítomně dívala na zaprášenou železnou střechu nádražní haly. On se díval na ni. „Kde máš svoje korálky?“
„Které myslíš?“
„Ty červené, kvůli kterým jsem si tě vybral. Jak jsi stála tady na třetí koleji a čekala na vlak do Mníšku. Kdybys tenkrát neměla ty červené korále, asi bych si tě nevšiml.“
„Jo tyhle. Sundala jsem si je.“ řekla Julie a opět se dívala někam do dálky.
„Jak to? Vždyť jsi je nosila i v noci. Ráno ses pak budila s červenými otisky na krku. Určitě je dobrý nápad sundat si je na noc, ale přes den ti moc slušely. Zvykl jsem si na ně, prostě k tobě patří.“
„Změna je život, ne? Prostě jsem se rozhodla už je nenosit. A navíc, proč to vůbec řešíme, teď jde přece o něco úplně jiného.
„Já vím. Ale odjet musím. Nejsem srab, abych si zařizoval modrou knížku.“
Julie mlčela. Stále se dívala na kovové konstrukce, které držely zaprášené sklo na střeše. Celé nádraží nesnášela. Připadalo jí temné, plné loučení. Zoufalí a unavení lidé, co se přemisťují na cizí místa. Vlastně je to vždycky smutné.
Z dálky se ozval pravidelný zvuk, drncání po kolejích. Ze zatáčky vyjel vlak. Pomalu se prodlužoval interval drncání, až s hlasitým skřípáním zabrzdil. Petr ještě více zbledl a otočil se na Julii.
„Budu ti psát, jak jsem slíbila.“ řekla Julie.
„Díky, Juli. Asi se mi bude vážně stýskat. Tak dlouho tě neuvidím. A to jsem toho s tebou chtěl ještě zažít – zkrátka to budu muset odložit na později, ale pak se těš, bude to jízda! Budeme chodit do kina a k přehradě ještě víc než letos.“ Petr se mírně usmál. Myšlenka na budoucnost ho uklidňovala. Julie se na něj dívala stále stejně a tak jí dal pusu, pustil její ruku, zvedl tašku ze země a šel nastoupit do vlaku.
Julie stála na nástupišti a dívala se, jak Petr nastupuje. Nic necítila, což ji znejistilo ještě více, než realita, že Petr opravdu na dva roky odjíždí. Přišla si úplně prázdná a vlastně nevěděla, co by o tom Petrovi řekla. Nejlépe asi nic, usoudila.
Po chvíli našel Petr okno v uličce vlaku, kde dosud nikdo nestál. Otevřel ho a díval se na Julii. Vlak se začal rozjíždět.
„Počkej na mě!“ zakřičel na Julii co nejvíc, aby přehlušil hučení vlaku. „Vrátím se za chvíli, uteče to, neboj!“ A mával z otevřeného okna.
Julie stála a mávala mu zpátky. Přinutila se k úsměvu, chvilku běžela za vlakem a stále mávala. Pak se otočila a šla domů.
Když už vlak odjel tak daleko, že Petr nedohlédl na nádraží, vzal si tašku přes rameno a šel hledat místo k sezení. Vlak byl docela plný, ale úplně v posledním vagóně našel kupé pouze s jedním pasažérem. Na koženém sedadle seděl kluk jeho věku a koukal z okna na druhou stranu, než byla ulička.
„Ahoj. Je tady volno?“ optal se Petr vlastně jen ze zdvořilosti.
„Jojo, posaď se. Kam jedeš?“ zeptal se spolucestující.
„Brno. Na dva roky.“
„Já taky. Jsem David“ řekl, a podal Petrovi ruku.
Petr se usmál a rád mu jí stisknul. Parťák bude potřeba, pomyslel si.
Chvíli mlčeli. Do ticha se David zeptal: „Jaké bylo loučení?“
Petra ta otázka vlastně ani nepřekvapila. „No, špatný, jak jinak.“ Odpověděl Petr a v duchu pro sebe rozvíjel myšlenku dál. Moc nevěděl, co by Julii ještě řekl. Ani ona nemluvila. Poslední dobou si moc nerozuměli. Měl pocit, že se mu vzdálila, ale nevěděl proč.
„Co ty?“ zeptal se Petr.
„Bylo to smutný. Moje holka včera dlouho brečela. Seznámili jsme se teprve nedávno a já hned odjel. Dnes se ani nepřišla rozloučit.“ odpověděl David a v kapse pevně stiskl červené korálky.
Pro kurz Tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Monika Obojková
