„Vždycky tu býval boží klid,“ řekl Petr Lence a otočil klíčem u zámku branky. Kovové dveře se rozestoupily a před oběma se otevřela udržovaná zahrada s rodinným domkem uprostřed. „Naši sem občas jezdí na víkendy. Ale dneska jsou u bráchy v Plzni,“ řekl sebejistě. Usmál se na Lenku a za ruku si ji vedl po upravené cestě. Dlouho se na tenhle okamžik těšil. „Pojď, ukážu Ti to tady.“
V sousedství zahrady stály dva domy, podobné jejich víkendové vilce, a vypadaly opuštěně. Petr s Lenkou prošli zahradou k domovním dveřím. Minuli pár jabloní a zastavili se u ovocných keřů. Ostružiny teprve dozrávaly, ale červený rybíz se dal jíst přímo z keříků. „Když jsem byl kluk, schovával jsem se na půdě, abych je nemusel trhat, usmál se Petr při vzpomínce a nasypal pár kuliček sobě i Lence přímo do pusy. „Teď se mi to docela líbí,“ řekl a políbil ji.
Když vystoupali po schodech do prvního patra, bylo v pokoji šero. Jen pár slunečních paprsků prosvítalo přes zavřené okenice. Rušit tuhle atmosféru by byl stejný hřích jako ten, na který již chvilku oba mysleli. „Tady vždycky byly,“ hledal v šuplíku Petr sirky, aby mohl zapálit svíčku na stole. Přiťukli si červeným vínem. „Na Tebe.“
Jejich první doteky přerušil nečekaný zvuk. „Co to je?“ ozvala se Lenka. „A hlavně kdo to je?“ Petr neochotně vstal z gauče a skulinkou se snažil dohlédnout k sousedům. Pootevřel okenici. „To je stará Nováčková. Sedí na zápraží a hraje na harmoniku.“ „A to dělá často?“ zeptala se opatrně Lenka. „Nemám tušení. Když jsem tu byl naposled, žádný koncert se nekonal. Nebudeme si jí všímat. Snad ji to brzy omrzí.“ Vrátil se k Lence a snažil se pokračovat tam, kde skončil. „Něco mu však říkalo, že tak jednoduché to nebude.
Ten den byla Maruška Nováčková v dobré náladě. Před půl rokem, kdy si k šedesátým pátým narozeninám splnila svůj životní sen a koupila si harmoniku, začala s nácvikem lidovek a prostonárodních písní. Každým dnem rozšiřovala svůj repertoár. „Tak to máme třiatřicet,“ zapsala si radostně do zpěvníku poslední notový úlovek a začala trénink svou oblíbenou „Kdyby byl Bavorov, co jsou Vodňany.“ Hodlala si následující hodinku pěkně užít.
Petr zavřel okenici, ale nebylo to nic platné. Melodie „Aničko Šafářová, husy už nemáš doma“ dokázala rozkmitat i plamen svíčky. S „Nemelem, nemelem“ se sice Petrovi podařilo dojít ke třetímu knoflíčku Lenčiny halenky, avšak s písní „Co jste hasiči, co jste dělali“ vzal romantický večer zcela za své. „Já tu bábu příště zabiju,“ pomyslel si v duchu Petr. Zachránit situace se dala jen stěží.
Ze zahrady se vytratili, aniž by si Maruška Nováčková čehokoliv všimla. „A takový tu býval boží klid,“ usmála se Lenka, když zavírali branku. „Škoda lásky“ jim k tomu zněla na rozloučenou.
