Pozorovat lidi kolem sebe a hádat jejich myšlenky. Myšlenky lidí, které ještě nikdy neviděla a asi už nikdy neuvidí. A tak zatímco venku odplouvají domy, auta a stromy jako spadané listí na divoké řece, rozhlédnu se kolem sebe.
Naproti mně sedí mladá maminka s dítětem, které se sluchátky v uších poslouchá cosi veselého.
Tiše mu závidím tu jeho bezstarostnost. Elegantní, bohatě ošperkovaná dáma opodál má smutek vtisknutý na jinak krásné tváři. Dobře známé pocity vyčtu rychle. Ale ten starý pán s kamennou tváří, jen s malou jiskrou v očích, je mi záhadou.
Jako by cosi skrýval. Najednou se zarazím a lehký mráz mi přeběhne po zádech. Co když i
ostatní lidé, ať už tady nebo venku na ulici, čtou mé myšlenky? A vidí, co cítím? Jsem stejně průzračná jako ta krásná dáma se slzami velkými jako její perly?
