Již jen chvíli a naše hlasy vyletí k nebesům. Zpívám Bohu a On je tu se mnou, teď a tady slyší mé prosby, má přání. Když na okamžik pohlédnu stranou, spatřím Francesca – dívá se na mne, ne na oltář, a usmívá se.
Cítím v něm Boží přítomnost a přeji si jej obejmout. Ale oba jen dál zpíváme Bohu.
Přes den chodím nejraději do skriptoria, kde Francesco opisuje knihy a maluje do nich nádherné iniciály. Na bílých stránkách pergamenu se mu pod rukama rodí květiny, zvířata i lidé, a Francesco jim jako Bůh svými barvami vdechuje život. Pak, když jsme ve skriptoriu sami, mi Francesco z těch knih předčítá, a jeho hlas patří jen mně. Tak jako každý den tu cítím Boží přítomnost a vím, že tady a teď je to správné místo a ten správný čas, sem patřím a tady mám být.
Je tma a zima. Tak, jako každý den kráčím po kamenné chodbě kláštera a mířím k ranní modlitbě. Jen Francesco už nejde vedle mně, už se neusmívá. Že prý cítit Boží přítomnost v jediném člověku je hřích. Že chtít takového člověka objímat vede k zatracení. Už se mi nechce dívat do očí a nechce mi ve skriptoriu číst ze svatých knih. Proč jsem jen včera chodil do jeho cely? “Jsi tak nádherný,” říkal jsem mu a neviděl jsem hrůzu v jeho očích. Jen jsem ho objímal a možná jsem ho chtěl i políbit, cítil jsem Boží přítomnost a chtěl jsem být Bohu co nejblíže a byl jsem tam, kde jsem měl být, tam, kam patřím… „Apage, Satanas!“ zařval pak, a už to nebyl můj krásný, laskavý Francesco, a už v něm nebyl Bůh. Byl bledý, oči měl prázdné, díval se skrze mě a rukou jak pařátem ukazoval ven. „Vypadni! Zmiz!“
Je tma a zima. Tak, jako každý den kráčím chladnými chodbami kláštera. Jdu poslední a k modlitbě už nedojdu. Schod po schodu šplhám na věž kostela. Snad se přibližuji k Bohu, ale Bůh už se mnou nemluví a já jeho přítomnost necítím. Zkouším zpívat, ale místo k nebesům zpívám jen k prázdným stěnám kaple. Zkouším se modlit, ale nikdo na mé prosby neodpovídá. Zkouším číst, ale vybledlé stránky knih jsou mrtvé. Bůh tu není.
Je tma a zima. Stojím na samém okraji střechy věže. Svět, v němž není Bůh, není pro mne. Nepatřím sem.
Má poslední myšlenka patří Bohu. Má Francescovu tvář.
