7. prosince 2017

Ztraceni v Gobi - napsali Yakeen a Satya

Yakeen a Satya
Ti Francouzi nám prostě nejdou z hlavy oběma. Je ráno a my se budíme do úsvitu pouště Gobi. Už se mi dávno povedlo rekvalifikovat sovu Satyu do skřivánka, ale tohle je brzo i na skřivánky.
Nad pouští vylézá sluníčko, může být tak před šestou. Já vylézám z auta a jdu fotit. Máme nový foťák Sony alfa 6000, jako o level lepší náhradu za rozbitý. Hraju si s časem, clonou, manuálním ostřením a různými režimy. Snažím se zachytit syrovou anorganickou krásu Gobi a pořád z části myslím na ty Francouze.
Prvně jsme je potkali ještě v Ulan Ude v Rusku, a včera naprosto nečekaně uprostřed pouště. Projíždíme Gobi již pátý den. Mezi jednotlivými osadami bývá i sto třicet kilometrů kamení, skal pohoří a písku. Jedeme podle navigace a někdy cestu hledáme. Jsou to jen vyjeté stopy kol, co spojují jedno lidské sídliště s druhým. Kdekoliv roste jen pár drobných, vyprahlých drnů trávy, pasou se stáda koz.
Občas na obzoru zahlídneme jurtu a jednou když jsme svačinkovali u studny, přišli zástupy koz, ovcí a na motorkách přijeli lidé, co v poušti žijí.
A pak, když jsme přejížděli skalnaté kopce, narazili jsme na Francouze znovu. Uprostřed Gobi! Tisíce a tisíce čtverečných kilometrů a tam se potkají dva titěrné vozy z Evropy. To je co? Odpočívali ve velkém off roadu u cesty. Setkání bylo překvapivé a příjemné. Vypili jsme čaj, chvíli povídali, a pak se dohodli, že zbývajících 60 km do nejbližší vesničky pojedeme spolu. No a pak jsme je zase ztratili.
V Mongolsku obecně při cestování je to tak, jak v životě. Neustále musíte volit, kudy se vydáte. Cesta jedním směrem se třepí na různé odbočky, které někdy vedou za stejným cílem, někdy jen zdánlivě. A tak jako v životě musíte přijmout za své rozhodnutí odpovědnost. Zdála se vám tahle odbočka výhodnější, protože vyjeté koleje vypadaly hladce a nebyly v tak nebezpečném náklonu jako ty předešlé? Dobře, ale pak si neztěžujte, že se najednou objeví metrové výmoly. Opustíte písečné koryto občasné řeky, kde nesmíte zastavit, abyste se nezahrabali? Pak se na skalnatém břehu kymácíte po kamenných hrbech… a tak dál a tak dál. Rozhodnutí - následky, rozhodnutí - následky. Když večer zastavíme, už nechci ani rozhodovat jaký si dám čaj…
A v tomhle propletenci cest jsme někde ztratili Francouze. Čekali jsme, vraceli se, vyptávali v jurtě. Nic. Tak jsme pro ně napsali zprávu na FB a věříme, že jsou OK. No, stejně na ně myslíme…
Než jsme se dostali na poušť, museli jsme nejprve do Ulanbátaru. Rozbil se nám foťák. Display dostal zásah někde v autě a my mohli pár dní fotit jen naslepo. Výsledek byl vidět až z karty na tabletu. Trochu to připomínalo focení na film. No jo, ale už je 21 století. Napsal jsem kamarádovi, odborníkovi, a on mě zahrnul informacemi a vybral několik modelů. Mysleli jsme, že najdeme v hlavní městě narvané krámy fotoaparáty a elektronikou, ale nebylo tomu tak.
Naštěstí laskavá a pečující Existence nám poslala průvodce. První člověk, kterého jsme oslovili v UB před opravnou fotoaparátů, kde jsme si byli ověřit, že je náš starý foťák neopravitelný, byl nadšený fotoamatér. Ten nás zavedl do speciálního obchůdku, který bychom jinak nenašli. Tak jsme si koupili nový fotoaparát. Lepší. Taky dražší. Za jeden a půl milionu! Naštěstí Tugrigů.
V UB jsme taky nechali znovu seřídit geometrii kol a zalepit čelní sklo. K oběma značně speciálním službám jsme se dopracovávali pomocí angličtiny, ruštiny, GPS, náhody a štěstí.
Když jsme našli dílnu, kde měli přístroj na měření geometrie kol, poslali nás na zalepení skla ke kinu Urgo. Našli jsme ho podle navigace. Tam jsme v centru okouněli tak dlouho až se u našeho auta zastavil Mongol mluvící anglicky a ten mohl přeložit náš problém jinému, který zase věděl, kde to dělají. Ve vzniklém hloučku se našel další, který v okolí bydlel, a tak nás dirigoval až na místo. V ruštině. Prasklinu předního skle zalepili za 20 000 T. To je 200 Kč, a dali nám pracovní rukavice, ostrý břit a jelenici abychom mohli práci za další tři dny dokončit svépomocí.
Z hlavního města jsme prchali hned ten den večer. Jeden a půl milionu lidí! Velké domy, trolejbusy, multikina, obchoďáky se značkovým zbožím z celého světa. Nuda, nuda, šeď, šeď. Teda až na tu geometrii, lepení skel a foťáky.
No a pak jsme vyjeli po asfaltce na jih do Gobi. Ve městě Mandalgov jsme ji opustili. Od té doby jezdíme od jedné atrakce ke druhé. Taková atrakce je třeba rytina ve skále z doby bronzové, spektakulární kaňon v jiném skalisku, nebo zvlášť pěkná duna. Mezi nimi je skoro prázdná pustina. Jen tu a tam jurta, jak jsem psal výše.
Ve vesničkách mají parádní "chulún us". V překladu horká voda. To jsou veřejné sprchy pro obyvatele jurt či nomády, jako jsme třeba my. Spíme v poušti. Jíme v poušti. Poušť nás griluje. Poušť nás uchvacuje barvou minerálů, a život v ní svojí odolností. Poušť nás udržuje v pokoře a učí modlit a důvěřovat v dobré plynutí. Je přece tolik věcí, co se musí stát, abychom my mohli takhle v pořádku psát v místě, kde je signál.
Děkujeme za ně za všechny tobě Existence, neboť ty jsi jejich součtem a ještě mnohem, mnohem víc.

Žádné komentáře:

Okomentovat