Jak se probouzím - napsal Petr Neužil

Hřejivé záchvěvy neklidných víček mě dokonale pobláznily; cítím je vedle sebe, jak se netrpělivě chvějí a úpěnlivě mě prosí o trochu soucitu.
Já nemám dost síly na to, abychom se ráno zase probudili a divokým zívnutím otevřeli záclony z ranní mlhy, která nás obklopila jako závoj, ve kterém se vdávají princezny, takový ten závoj s dlouhou vlečkou, kdy není ani poznat, jestli vedle vás nejde kostlivec, aby řekl, jak si vás rád vezme za muže nebo za ženu, protože kostlivcům už je úplně jedno, koho si vlastně s sebou vezmou do hrobu.
„Já ještě nechci do hrobu!!“ slyším, jak moje pravé i levé ucho vnímají to úpěnlivé chvění mečících hlasivek a chvíli mi to trvá, než poznám, že to jde ze mě, že je to můj vlastní hlas, který poslouchám stereo, dolby, hi-fi, jako domácí kino, jako když ulítnu a jdu se posadit do kina, protože se mi líbí sedět sám ve vysokém stokrát osezeném křesle, obklopen popcornem, hektolitry té tmavé žíraviny, co se pije kdykoliv a jakkoliv ať jste v Čechách, Americe, Kazachstánu nebo v jiném tom známém globálním pekle.
Jdu si jen tak posedět, protože, když jsem byl malý, chybělo mi to hejčkání blahobytu. Hejčkání blahobytu s uherákem ve špajzu nebo s kaviárem oblemcaným talířem, který bych olizoval, kdyby přišla nečekaná návštěva.
„Vstávej, je ráno!“ slyším zevnitř, ale já přesto tvrdě spím. Nechci nic slyšet, chci prospat celý den, abych se mohl zhluboka nadýchnout, abych si provětral plíce, které pořád trpí nedostatkem vzduchu. Potřebují kyslík, potřebují dusík, potřebují oxid uhličitý vydýchnout, vydýchnout a dost…. Jsi všude kolem mě, jako když se nenápadně omotávám vlastní pavučinou, která nevím, odkud prýští. Jsem v ní zabalený jako batole, které vychutnává sladký spánek v ustrnulé embryonální poloze, to jako když všechny svaly jsou v plné flexi, ohnuté v lokti, ramenech a kyčlích, klouby jsou ještě hebounké a neopotřebované, krásně neslyšně klouzají po těch bílých ploškám, které když obnažíte, nadchnou vás tou panenskou krásou čistoty, nádherně ušlechtilé chrupavky, která je na dotek hebká, sladká a neuvěřitelně vyzývavá.
„Mám rád jiná rána!“
Mám rád rána, kdy se polobdí a polospí, rána, která inspirují touhou přehrnout peřinu přes hlavu a pak jen škvírečkou nahlížet, jen na půl oka, jako vojáci v tanku, když obhlížejí okolí periskopem, jako námořníci v ponorkách, kteří nemají nic, než periskop ke koukání, jako obránci udusaní v bunkru, kteří se bojí vylézt ven a zase mají jen periskop. A tak nebýt periskopu a mého polovičního oka, nemohli bychom koukat z peřiny ani z tanku, ani z ponorky a nemohli bychom válčit a jen se tak válet a válet a válet…
Tak mě, jako v tom bunkru vojáky, teď ochraňuje peřina, to je můj pancíř, který mě chrání před okolním světem a jen na půl oka, prakticky poslepu se snažím poznat, co na mě dneska zas čeká nového, co mě překvapí a nebo rozesměje, co mě pobaví a nebo rozpláče, abych se citově naplnil a zase vyprázdnil, abych jako kanystr s benzínem nasákl těmi vonnými parami, tím odérem štiplavého pižma, vonných esencí biologického smrádečku.
Jsou rána inspirující svojí čistotou, jsou rána inspirující svojí láskou k tvému tělu, které, když poodhalím peřinu nalézám vedle sebe a pak, pak jsem… jen tak, jen tak… úplně bezbranný, zbavený periskopu, zbavený pancíře, nalézám jen tvé bezbranné odevzdané tělo vedle svého, je hebounké, jako jsou hebounké tvoje panenské chrupavky, které jsou nedostižné na dotek.
Ta prchavá chvíle, ten okamžik, který strávím tím, že se ruka natáhne, nejdříve velmi váhavě, aby se tajně mohla přiblížit, a teď už se dotýká tvých chloupků, které jsou seřazeny ve vzorcích, které vůbec nejsou nemravné, vyvolávají však touhu, touhu, která mi pomůže překonat strach, který cítím každé ráno, že tě nepotkám, že tě neobejmu, že tě… ztratím.
A pak vstanu, nemám čas ani udělat si čaj, ani kávu, ani učesat si vlasy a jen se opatrně nadechnu, abych provětral nevzdušné plíce, a řeknu ti: „Dobré ráno, moje velká touho po životě!“
A tak tedy vstanu a celý den žiju, abych poznal, že mě to pořád ještě všechno baví.

Žádné komentáře:

Okomentovat