Chesterfieldky v celofánu - napsala Kateřina Sidonová

Petra Šustrová a Kateřina Sidonová 1982
V létě 1982 jsme jely s holkama z gymplu na brigádu k rakouským hranicím. Vojáci nás vozili modrým antonem do pohraničního pásma, ale na čáru do Rakouska to bylo stejně ještě nejmíň dva kilometry. Možná i víc.
Hned za ubytovnou byla závora a u ní stáli na stráži pohraničníci s červenými barety. Měli dalekohledy. Večer jsme se vždycky svlíkly do půl těla a postávaly u osvícených oken, aby si ti chudáci na vojně trochu užili. A v lese, když jsme měly pauzu, jsme se nahé opalovaly na mýtině.
Prsty jsme vyškrabovaly konzervy s paštikou, co jsme dostaly k svačině, a kouřily.
„Chesterfieldky v celofánu libě voní v svěžím ránu...“
vzpomínaly jsme vždycky na Kohoutovu (nebo že by Štukovu?) báseň o pohraničníkovi. Na gymplu nám ji jednou četl náš češtinář, aby si studenti nemysleli, že jsou všichni zakázaní autoři bůhvíjací frajeři, protože třeba i Pavel Kohout psal oslavný básně na komunistickou stranu.
Náš češtinář byl sice trochu narcis, ale byl dobrej. Vyhodili ho z filosofický fakulty a nikdy nám neříkal žádný nesmysly. Snažil se nás vážně něco naučit. Rozlišovat kvalitní a nekvalitní literaturu. Neobdivovat zbytečně ty, co píšou samizdaty, když není proč. Ani se nebál, že ho někdo z nás udá. Nejspíš s tím musel počítat.
Ta báseň o chesterfieldkách (mimochodem jsou to cigarety, který kouřil Ernest Hemingway) byla o vojákovi, kterej na čáře spatří krabičku amerických cigaret a váhá, zda si je má vzít, nebo ne. Ten kapitalistický výrobek. Ten produkt imperialismu. Samozřejmě, že tam ten pohraničník nechá chesterfieldky ležet a zapálí si partyzánku nebo letku nebo něco podobnýho socialisticky československýho, přestože ty chesterfieldky tak libě voní.
Když nás modrý anton dopravil večer zpátky do ubikací, vysprchovaly jsme se a masírovaly jsme si záda. Pak jsme zjistily, že je docela příjemný masírovat si navzájem i hrudníky. A celé namazané, lesklé od indulony a repelentu jsme se pak vystavovaly v těch oknech, aby se naší armádě žilo líp.

Jednou v sobotu večer přišla Máňa a povídá: „Přijela prej nějaká delegace ze Sovětskýho svazu, máme jim přijít zazpívat.“
„Ses posrala, ne Máňo? Vo prázdninách, na brigádě budu chodit zpívat na schůze budovatelský písně?“ klepe si na hlavu Ryvo.
„Hele, ta schůze je v hospodě, třeba nám tam Rusáci objednaj něco k pití. Nám tam přece nenalejou. Že jsme nezletilý.“
„Tak kdo de?“
Maruna, Ryvo, Sucho, Táňa a já. Maruna nese kytaru.
Papaláši sedí za stolem. Tři tlustý a zpocený jsou ruský a kolem nich několik našich českých, ale nemaj na sobě saka a kravaty, maj na sobě myslivecký obleky a na věšáky u vchodu pověsili čepice. Upoceně se usmívají, před sebou láhve vodky.
My jsme taková kulturní vložka?
Pán, co nás tu má na starost, kolem nich skáče, mrká na nás, ukazuje, kam si máme stoupnout a říká: „Hrajte, hrajte holky, nějakou pěknou, třeba nějakou ruskou lidovou nebo tak něco…“
„Va palě berjozonka stajála. Va palje kudrjávaja stajála.“ Trojhlasně. „Ljůli, ljůli stajála.“
Hrajeme jim jako nějaká barová kapela a oni tam chlastaj, rudnou v ksichtech a děsně se potí. Podupávají si nohou, poklepávají prsty do stolu.
Jeden na nás kývne, zelené sako si přehodil přes židli, kravatu má uvolněnou, bílá košile se mu rozvírá na břiše. Je v obličeji nezdravě oteklý. Přistrkuje před nás stakany s vodkou, my to do sebe hážeme a doufáme, že přijdou další panáky. Maruna se nafukuje, jak jí ta ruština jde, směje se, za chvílí sedí už jednomu Rusovi na klíně. Už se asi ani o ničem nebavíme, uvědomuji si, že mám na stehně ruku asi stoletého Rusa, kterému po krku stéká v pramínkách pot, nejspíš se mu už rozteklo to sádlo v těle, a kdybych do něj píchla jehlou, začne z něj ten olej vytejkat….
Venku se mezitím setmělo. Mám všechno rozmazané, všechno kolem mě hučí jako v úlu, všechno se točí. Kdosi navrhl, že pojedeme na nějakou chatu, někam do území, kam se nesmí, někam k hranici. Láhve vodky, já taky jednu otevřenou držím, chlapi strkají do kufru Volhy, s nimi basy piva...
Všechny jsme se na zadní sedadlo nenacpaly, dvě musí jet s někým jiným. Já s Marunou.
Pak se rozjíždíme, cuká to s náma. Jsme totálně na mol. Chechtáme se, v rukách ty lahve.
Marunu chlap vedle ošahává, já jsem na kraji u dveří, dělá se mi špatně, otvírám si okýnko.
„Zastavte jí!“
Otvírám dveře a zvracím.
Druhý auto za námi muselo taky zabrzdit, holky vevnitř zpívají: „Študentská halenka...“
Najednou jsem si uvědomila, co se děje. Pět holek a pět chlapů. Hnusnejch a slizkejch starejch komoušskejch sviní.
„Maruno,“ strčila jsem hlavu do auta. „Maruno, já nikam nejedu. Tohle bude průser. Já nikam nejedu, já chci zpátky.“
„Ses zbláznila, co blbneš?“
„Pojď ven, vrátíme se.“ Je mi ukrutně zle. „No tak dobře. Tak já jdu sama.“
„Počkej!“ Auta se rozjela a za chvíli zmizela i jejich zadní světla.
„Jak se teď dostaneme zpátky?“ Nevím...
Je mi to jedno. Lehám si do trávy u cesty a usínám. Probudil nás až déšť. Bylo skoro ráno. A byla neděle. Zapálily jsme si a představovaly si, že kouříme Chesterfieldky v celofánu.


Cigarety
Ivo Štuka

Šli jsme tuhle časně zrána / na obhlídku k hranici. 
Tráva trochu pošplíchaná, / v mlází šustnou zajíci.
Tráva zleva – naše tráva. / Nepřátelská tráva zprava.
A v té trávě z levé strany / vidím cosi zablyštět.
Zvednu to a vážím v dlani: / balík cizích cigaret.
Chesterfieldky v celofánu / sladce voní v svěžím ránu.
Sedli jsme si na pařezy, / nejdřív já, pak desátník.
Dumali jsme, co v tom vězí. / Jaký je v tom zase trik.
Tahle mana z nebe padá? / Tož – tak sladce voní zrada!
Vážili jsme chvíli v dlani / balík cizích cigaret.
Pak ten balík znenadání / přes hranici letěl zpět.
Za ním letí na přídanek / pár krabiček partyzánek.
Zakuřte si do libosti! / Svých my máme, páni, dost!
Nemají ten parfém sprostý, / ale zato – poctivost!
Tráva zleva – naše tráva. / Nepřátelská tráva zprava.
Zpátky jsme šli před polednem. / Jen pár kroků jedlovím,
s partyzánkou si pak sednem. / Ach, ten hustý, modrý dým…

Žádné komentáře:

Okomentovat