Návrat z Holandska - napsala Jitka Zahradníková

Petr stojí a mhouří oči. Chalupa jeho prarodičů a pak rodičů, tři sta let starý a generacemi udržovaný statek. Obytná budova je zanořená do svahu, společně se stáji, chlívky , špejcharem a kůlnou vytváří čtvercový dvůr, kterému dřív vévodil voňavý až smradlavý hnůj, teď je všude vysetý trávník. Na dvoře je vždy závětří a klid, ať si venku za mohutnými bytelnými vraty počasí vymýšlí cokoliv.

Vchází do bývalých stájí. Dřív tu byli koně, krávy a udusaný mlat. Pak z toho s tátou udělali společenskou místnost pro rodinu a přátele. Říkali jí salón. S nechutí pozoruje podlahu prožranou dřevomorkou, opadanou omítku pod kterou je původní kamenná zeď. Třicet let života v zahraničí a takhle se doma na tom všem podepsal zub času, táta zřejmě do údržby neměl dost chuti ani sil. Podlahu vytrhá, odstraní plesnivou hlínu a na vzduchové kapse udělá novou, z bytelných dubových fošen. Omítku omlátí. Vyspáruje původní kameny, tvořící zeď. Bude z toho krásná místnost.
Vyjde ze stájí ven a zadívá se na střechu: Shnilá slehlá sláma ze střechy musí pryč, děda Budař, co uměl došky, už zemřel, teď už se stejně slámové prý nedělají, ale rákosové, to bude vypadat dobře. A komín je rozpadlý, bude potřeba udělat nový.
Obytná budova stále vypadá dobře. Setnice s obrovskou pecí, na které dřív spávaly za mrazů děti, z pece sálala energie živého ohně. Ještě jeho rodiče se tam odpoledne rádi natáhli a energie čchi stoupala z ohně v kamenech pod nimi... to už snad ani není pravda ...
Tak se s manželkou vrací na rodnou hroudu. Už je to v Holandsku nebaví, ta placatá země pod hladinou moře, Petr chce zpátky sem na Vysočinu, tady je doma, tady má kořeny. Dcera chce studovat v Praze, líbí se jí tady, syna láká zůstat v Holandsku, no co, je to necelý den jízdy autem...
Petr cítí v těle energii, cítí, jak je plný života a hluboké, klidné radosti. Modré nebe nad hlavou, mravní zákon ve mně. Těší se, co další dny přinesou.

Žádné komentáře:

Okomentovat