Setkání - napsala Iva H.

Tropický prales vás obklopí teplým vlhkým zeleným šerem. Vůněmi a pachy rašeni, pučeni a tlení a zvuky, o kterých si lze jen stěží představit, co znamenají a kdo nebo co je vydává. Když říkám obklopí, myslím tím, že obejme, láskyplně jak to matka země umí, ale i pevně jako anakonda, která se nepozorovaně vynoří odněkud z listí, aby vás už nepustila. Je třeba být pozorný a opatrný, ale zároveň důvěřovat, že vám les neublíží a všechno, co dělá s vámi myslí dobře. Tak je to v pralese třeba. Jinak vám neukáže, co máte vidět.
Jednou jsem šla pěšinkou k řece se koupat.
Bosýma nohama jsem klouzala po vlhké hlíně a snažila se nešlapat na zelené mravence ani na červené pavouky. „To může přinést komplikace,“ říkal Ramon a na něj dám, narodil se tu. Brzy přijde večer. Jak začnou lítat světlušky se dvěma žlutými světýlky vpředu a jedním červeným vzadu, padne tma s takovou silou, že je slyšet temná rána. A já jsem ještě chtěla vidět obrovské modré motýly morphey s křídly s černým lemováním a rozeznat barvy papoušků, co s křikem v hejnech přelétají kolem.
U řeky na mě měla čekat doňa Luisa Ruiz , aby mi ukázala místo pod břehem, kde je nejvíc růžového jílu, po kterém jsou vlasy krásně lesklé a pleť hebká. Je to strašně příjemné.
Ještě pár doteků bláta, několik kamenů pod nohama a poslední strmý kousek jsem se přidržela lián jako vždycky. Říčka byla v tom místě úzká, kamenitá a malým vodopádem stékala do tůňky polozakryté visícími větvemi a listy bůhvíčeho. Voda tu byla tak čistá, že někdy nebyla ani vidět, jen svítila jako sklo a zvonila. Užuž jsem málem zakřičela „Holá, amiga!“
... jenže doňa Luisa tam nebyla a ta dvě slova se mi zadrhla v hlavě s otevřenými ústy. Zůstala jsem stát a jen chvíli trochu vrávorala na místě.

Na plochém kameni před tůňkou seděla obrovitá černá kočka, předními tlapami si roztírala růžový jíl po srsti i proti, za krkem a mezi ušima, jemně předla a vrčela a viditelně si to užívala stejně, jako vždycky já. Potom pomalu otočila hlavu ke mně s výrazem „to je dost, že jdeš“ a máchla tlapou v jakémsi gestu, které jsem si vyložila tak, že mám jít za ní a že na kameni je ještě dost místa. Rozhodne věděla, kde je růžový jíl.
Od toho dne jsme se koupaly spolu. Namazaly se jílem, až jsme vypadaly jako sochy, lehly si na slunce nebo do vody a se zavřenýma očima poslouchaly zvuky lesa. Byly to chvíle úplného klidu a posvátného souznění. Pak se ale vždycky náhle zvedla, otřepala tak, že kolem sebe vytvořila mlhu, co v posledním slunci na okamžik zasvítila duhou a několika skoky zmizela mezi stromy.
Doňa Luisa říkala, že jsme se tehdy vůbec na setkání u řeky nedomluvily.
Ramon říkal, že mám velké štěstí. Já říkám, že je třeba vyjít ven. Ven ze svého domu, krabice i ulity z cukru a pálivého koření, kterou se obalujeme, abychom viděli a cítili méně. A méně se bát, že to, co potkáme, se nám nebude líbit. Pak se totiž setkáme i s tím, co je doopravdy krásné.

Žádné komentáře:

Okomentovat