5. července 2017

Na Jezevčí skále - napsala Dana Emingerová


Na Selských vrších hlídal pastevcům stáda velký ovčácký pes. Když končil den a přivedl zpátky z hor ovce, kozy a krávy, chodil se na Jezevčí skálu dívat, jak poslední sluneční paprsky zhasínají jeho dvoubarevný svět.
„Dneska je nebe růžové, zítra bude pršet,“ uslyšel jednou vedle sebe, když se zářící kotouč ztrácel za obzorem. Byl to jezevec s rodinou, který se vracel do lesa. A protože psi od sebe nerozeznají červenou, oranžovou, zelenou ani růžovou, starý hlídač se zeptal: „Co jsou červánky?“

„Když je slunce rudé jako krev, říká se, že bude pršet,“ vysvětloval jezevec.
„Myslel jsem, že krev má stejnou barvu jako tráva,“ divil se pes.
Jezevčata se smála: „Tráva je podle tebe červená?“
„Nevím, jaká je?“
„Přeci zelená! Jako les. Ty to nevíš, strejdo pse?“
„A jaké jsou kytky?“
„Slunečnice žluté, fialky fialové, šípky růžové a chrpy modré...“ křičeli jezevčíci jeden přes druhého. A tak se pes dozvěděl, že svět je mnohem barevnější, než si myslel. Od té doby kamarádil s jezevcem a jeho rodinou a nechával si vyprávět, jaké je slunce při úsvitu, jak vypadají křídla motýlů a kolika odstíny hýří rozkvetlá louka. Tak měl i on díky cizím očím svět pestřejší.
Jednou napadli pastviny vlci. Starý pes celý den marně obíhal své království na Selských vrších a štěkal na poplach. Sice se mu podařilo zahnat alespoň krávy a kozy do bezpečí, ale o život rozběhnutých ovcí vysoko v horách už sám bojovat nedokázal. Nakonec i jeho vlci obklíčili.
„Co tu děláš, pse?“ vysmívali se mu vetřelci, když unaveného hlídače našli na Jezevčí skále. Pes věděl, že prohrál, protože v přírodě je nad všechno zákon silnějšího. Proto smířeně řekl:
„Možná naposled se dívám na oranžovožluté slunce, jak putuje po modré obloze.“
Vlci se začali smát, neboť také viděli jen dvoubarevně.
„Nevymýšlej si! Ta obloha je stejná jako naše kožichy a slunce nemá barvu, protože se do něj nelze dívat.“
„Co vy o tom víte?!“ odpověděl pes. „Každé mládě v tomhle lese ví, že slunce je zlaté, voda modrá a les zelený. Že křídla motýlů hrají všemi barvami a jen noc, když nesvítí měsíc, je černá.“
Vlci zuřili. „Roztrháme tě na kusy za tvé lhaní!“ řvali.
Vtom vyšel z lesa jezevec. Než se stačil vzpamatovat, už na něj vlci krvelačně cenili zuby a chňapali po vylekaných mláďatech.
„Řekni, jezevče, jaká je obloha? Tady pes tvrdí, že modrá. Zachraň své rodině život a řekni pravdu!“
Jezevec pohlédl na zuboženého kamaráda a pak na svou ženu a bezbranné děti.
„Nebe? Nebe určitě není modré,“ zalhal pod azurovou oblohou. „Je šedé!“ zařvali vlci a vrhli se na psa. „A co krev? Jakou barvu má krev?“ chechtali se útočníci, když se zelená tráva pod psovým ovčáckým kožichem barvila do ruda.
„Nevím,“ šeptal zdrcený jezevec, aniž by dokázal pohlédnout svému příteli do uhasínajících očí. Ale moudrý pes se nezlobil. Poražený vládce Selských vrchů moc dobře rozuměl tomu, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Jenže v tu chvíli se ozvalo nejmenší z jezevčat.
„Tatínku! Krev má barvu!“ vykřiklo silným hlasem, aby je vlci slyšeli. „Je červená jako bundy pastevců, kteří na nás míří támhle z houští.“
Vlci zkoprněli. A protože v zeleném houští žádnou červenou nemohli rozpoznat, raději upalovali pryč. A sedláci? Když do stájí dorazily jen krávy a kozy, začali se po ztracených ovcích a věrném hlídači opravdu shánět… Ovšem pravda je – a každé mládě pod králickým Sněžníkem to ví – pastevci mají bundy šedé. 

Žádné komentáře:

Okomentovat