Lázeňské manželky, šampaňské a brufen - napsala Klára Dvořáková

„Františku, ještě jednou mi sáhneš na zadek a jdu si sednout. A myslím to vážně,“ zamračím se na svého tanečníka a posunu mu ruku zpátky nad svůj pas, kam patří.
„Ale prosím tě, jen se neupejpej. Petřík už mezi náma není, tak jsi volná. Tak proč ne já? Zachovalej jsem, tancovat umím, auto mám, tak co bys ještě chtěla…?“
„Abys mne furt neošmatlával!“ ztrácím trpělivost. Františkovi je úplně jedno, že jsme uprostřed tanečního sálu a všichni se dívají, jak tohle dopadne. Je mu skoro sedmdesát, má na sobě předpisové kvádro s kravatou, tančí jako bůh, ale chová se jako nenasytné prase.

„Jsi tu největší kočka, tak co se divíš!? Přece se nenechám předběhnout. Nejsem včerejší,“ brumlá František, ale ruku zatím nechává na vymezeném místě, „Co pořád máš? Petřík byl o dost starší než já, a vzít si jeho, ti nevadilo…“
„Jenže Petřík byl džentlmen.“ Nemohu mu vysvětlovat, že mé lázeňské manželství s Petříkem bylo zcela platonické. Že jsem si ho „vzala“ jen proto, aby mi všichni místní otlapkávači dali pokoj… Že vrcholem naší intimity byl tanec nebo podaná ruka na výletě, když jsem mu pomáhala přes lávku… Ach jo! Bohužel, osmdesátiletý Petřík v zimě zemřel a tak letos do lázní nedorazil. Stala jsem se znovu štvanou zvěří. Ne, že bych byla bůhvíjaká krasavice, jen je mi o polovinu méně než většině místního osazenstva. Když je vám třicet mezi důchodci, stanete se trofejí rychleji, než byste si přáli. A lidi mého věku tady prostě nejsou.
„Houby, trouba to byl…“ konstatuje suše František, „takhle blízko a nešáhnout si, to je hřích.“
Kdo vymyslel, že každý muž v těhle lázních musí mít partnerku (= lázeňskou manželku) a žena partnera (= lázeňského manžela), by zasloužil umučit za živa. Tady se z toho stal mezi hosty zákon - bez toho to nejde, pokud nechcete každý večer sedět na pokoji a číst si knížku, musíte se nechat „ulovit“. Ale kde vzít normálního chlapa, se kterým se dá mluvit a nemyslí jen na sex?
Občas mám dojem, že tu chlapům dávají afrodisiaka do vířivky místo vonného oleje.
„Františku, vždyť ti dneska ráno odjela Sonička, tak na co si stěžuješ? Ty jsi přece obletovaná ozdoba lázní, miluje tě minimálně půlka žen, a to jen proto, že ta druhá polovina tě nezná,“ zkouším to po dobrém. Dál víříme po parketu tanečního sálu. Všechny tanečníky i ty, kteří zůstali u stolů, vidím rozmazaně.
„Tak proč ty mě nechceš?“ František si mne přitáhne blíž a nasadí lítostivý obličej, „Zítra bychom mohli jet na výlet. Třeba do té rybí restaurace, co máš tak ráda…“
„Na výlet pojedu s chutí, ale tvoje manželka číslo tři nebudu, s tím nepočítej.“
„No jo, mládí! Ty máš ještě ideály, co?“ pronese František opovržlivě. „Ale tady na prince nečekej. Abys nelitovala. Znáš mě. Už bych nemusel být volný. Sama víš, že za tebou čeká řada jiných zájemkyň.“
„Tak nebudu zdržovat a pustíme je dopředu?“ zavtipkuji. Ale vidím, že jsem to přehnala. František zastavil v tanci, urovnal si kravatu, prkenně se uklonil a poděkoval za tanec. Evidentně se jeho třetí ženou nestanu. Přestože bych byla vítaným úlovkem na jeho štítu, dá přednost nějaké vděčnější dámě, co nebude taková netýkavka a třeba mu bude i prát a žehlit košile, aby si je mohl měnit několikrát za den, jak to má rád. Tak to se do restaurace U vodníka nepodívám. Ach jo!
Než jsem došla ke stolu, kde Alois slaví příjezd manželky číslo dvě – Ivanky, chytil mne kolem pasu místní ožrala.
„Karolínko, ty holka moje, já jsem věděl, že se jednoho dne dočkám…“ haleká vesele Tonda a šlape si na jazyk. Je teprve začátek večera a ještě se nestačil opít do němoty.
„Si zatancujeme, ne?“ zahaleká na celý sál a přitáhne si mne k sobě. Noční můra se stává skutečností. Když nejsem „vdaná“, nemám žádné zastání. Jsem prostě k mání. Ostatní se u stolu napájejí šampaňským a poslouchají stížnosti Františka. Jsem v nemilosti. Ta nafoukaná, co dělá drahoty. Drží při sobě. Ženy mne nesnášejí, protože jsem nezadaná konkurence, muži proto, že nejsem k mání. Co budu dělat? Potřebuju nějakého starouška, jako byl Petřík, takového, co mu stačí to „privilegium“ být mým chotěm a fyzické schopnosti mu nedovolí víc.
O hlavu menší Tonda si při tanci pokládá hlavu na má prsa. Pokouším se ho znovu odstrčit. Nedá se. V tom slyším hlas, který neznám: „Dovolíš, kamaráde?“
„Ještě nedohráli“, zamumlá Tonda.
„Řekl bych, že se to dámě moc nelíbí,“ konstatuje suše hlas.
„Hlavně, že s tebou se jí to líbit bude,“ prskne Tonda, kterého silná paže odtáhla z mého náručí. Mávne opile rukou a jde si sednout k baru.
„Jste v pořádku?“ zeptá se můj osvoboditel. „Jsem a děkuju,“ usmívám se na sympatického padesátníka v džínách a tričku, které se sem mezi ty obleky a kravaty dvakrát nehodí.
„Jsem Karel, přijel jsem až dneska, tak neznám poměry. Což je vidět na první pohled,“ poukáže na své oblečení, „smím vás přesto pozvat na víno? Teda, jestli vás tenhle neodradil od mužské společnosti…“
„Tonda? To je místní maskot. Navíc si to zítra ani nebude pamatovat. Špatná zpráva je, že víno se tu nedá pít. Podezírám hostinského, že to dělá schválně, aby měl větší tržby.“
„Aha, tak proto mají všichni na stole Bohemku... Říkal jsem si, že za tím něco bude,“ konstatuje Karel a objedná šampaňské. „Tak na vaše osvobození,“ zvedneme sklenky a ťukneme si.
„Otázka je, na jak dlouho…“ pronesu, když vidím Oldu, jak si to šine směrem k nám. Má tik v oku a pajdá na pravou nohu. Což mu nebrání v tom, aby tahal ženy na parket a tam je obtěžoval tak dlouho, dokud neutečou… Položím skleničku na stůl, zamumlám něco o pudrování nosu a skoro běžím k záchodkům. Zůstanu tam pěkně dlouho. Vyjdu, až když hrají polky. Na ty si tady moc lidí netroufá, přece jen jsme v pohybových lázních. I když po dvou brufenech a šampusu zvládají štamgasti i disco.
Když vstoupím do sálu, vidím svého společníka Karla v náručí Elvíry. Statečně přemisťuje obrovskou partnerku po parketu, ačkoliv sám má na nohou tenisky, které nekloužou. Když polka skončí, ukloní se dámě, odvede ji ke stolu a vrátí se ke mně.
„Ptala se mě, jestli jsem s vámi ženatej. Tušíte, jak to myslela? Vždyť nemám ani snubák a ještě ani nevím, jak se jmenujete,“ rozhodí rukama, jako dítě, co nechápe, kde se ta špína na oblečení pořád bere.
„Jsem Karolína a tady se to bere jinak,“ obšírně mu vysvětlím, jak je to tady s těmi svatbami.
„Aha, tak teď už to chápu!“ Karel se směje od ucha k uchu.
„Co vám na tom připadá tak legračního. Víte, co prožívám za muka?“
„Jo, jo, asi to musí být fakt peklo, protože dneska mi jedna paní u oběda nabízela pětikilo za den, když jí budu dělat partnera. Myslel jsem, že je blázen, ale teď už vím proč. Být zadaný, znamená nemuset tančit se skříní,“ Karel hlavou ukáže k Elvíře a pak bouchne rukou do stolu. „Tak to se chci oženit! Karolíno, vezmete si mě?“
„Tak pozor! Ještě jsme si ani nepotykali a já jsem tady velká výhra! Co můžeš nabídnout?“ směju se. Poprvé si tu s někým rozumím, konečně muž, který mi nešahá na zadek a nelije na sebe tuny Pitralonu.
„Neváhej dlouho, blíží se Elvíra a nějaký tvůj ctitel,“ Karel hraje zděšení a teatrálně přede mnou pokleká, „Karolínko, slibuji, že si obstarám oblek a lakovky, nebudu tě do ničeho nutit, pokud teda nebudeš sama chtít…“ mrkne. „Budeš mou lázeňskou manželkou bez čísla? Vezmeš si mě teď a tady?“
„Proč bez čísla?“ vyhrknu. Divím se právem, vzhledem k tomu, že je v lázních poprvé a dorazil dnes dopoledne, čekala jsem jasnou jedničku. To si to číslo jako musím zasloužit nebo co? Cítím se divně. Proč jsem zklamaná? Všechno tu je jen hra a ta teprve začala…
„Protože žádná dvojka není a nebude,“ pronese Karel slavnostně, vstane a políbí mne. Jsem zadaná! Vidím, jak se Olda i skříň otáčejí a odcházejí ke svým stolům. My s Karlem jdeme tančit, začaly hrát můj milovaný valčík. A já si tyhle lázně chci fakt užít!

http://www.olivie-uzasna.cz/

Žádné komentáře:

Okomentovat