Káně a Výr - napsal Yakeen J. Helus

„No ještě jednu myš a prasknu,“ škytlo přecpané Káně a šlo spát. Usnulo hned. Ani neslyšelo, kdy se do lovu pustil Výr. S Výrem toho měli spoustu společného. Oba se svými družkami žili dlouhá léta, oběma chutnala stejná strava, a když šli spát, zdál se jim stejný sen. Byl to jeden sen, o který se střídali. Stačil jim.
Když Výr večer vstal a zamnul si obrovská křídla radostí nad tím, jak dobře se vyspal a jak pěkný měl sen, Káně si šlo akorát lehnout, a tak se mohl sen přestěhovat z jedné opeřené hlavy do druhé. Ráno to bylo naopak. Výr, bříško narvané noční kořistí, zalezl do hnízda a sen, volný po probuzení Káněte, šel dělat radost jemu. Byl to totiž moc pěkný sen.
 
Myši v tom snu byly velké jako zajíci a rychlé tak akorát, aby lov byl zábava a ne honička, a bylo jich všude habaděj. Hnízda v tom snu byla bytelná a bezpečná a vydržela celá léta. Mláďata v tom snu byla hodná a poslušná a jedla vždy s radostí a bez odmlouvání to, co jim rodiče ulovili. Prostě krásný sen.   
Pak se to ale pokazilo. Jeden den bylo Káně nemocné, zůstalo celý den v hnízdě a sen zůstal s ním. Výr se proto přes den nevyspal dobře. Sen mu chyběl. Žádné slastné vzdychání ani pomlaskávání, žádná inspirace a radost. Jenom tupá bezesná mdloba. Večer se probudil neodpočinutý a ještě musel jít do práce. 
Plachtil naštvaný potichu lesem a tu ho vzdušný proud zanesl nad hnízdo Káněte. A co nevidí a neslyší. Káně si ze snu pomlaskává a slastně vzdychá. Bylo mu to jasné. Káně sní jeho sen. Co se dá dělat? On sní Káně. Ze spícího Káněte zbyly jen pařátky a pár brk. Výr od té doby má sen jen pro sebe a spí se mu prý báječně. Jen se na denní spaní musí dobře schovat, aby ho nenašli příbuzní Káněte a nepomstili se. 

Žádné komentáře:

Okomentovat