Gauč pro Ludvíka - napsala Klára Dvořáková

Ludvíkovi je deset, nesnáší neděle a gauče, protože oni za to všechno můžou. Nepomohlo ani, když slíbil, že už nikdy nebude odmlouvat a zlobit, když je někdo odčaruje ze světa.
Ludvík hodně odmlouval - hlavně mámě.

Nesnášel, jak ho pořád nutila chodit ven na procházky nebo na kolo. Vždycky, když umyla nádobí po jídle, utřela si ruce do utěrky a řekla: „Ludvíku, vstávej z toho gauče, jdeme ven.“ Bylo jedno, jaké je počasí. Stejně trvala na tom, aby se vyvětrali.
Celou cestu pak kašlala a chrčela. Nesnášel, jak vždycky zastavila, rozhlédla se a vyplivla velký zelený hlen. Měl pocit, že to dělá pořád a všichni ji u toho vidí. A jeho taky. Bylo to hnusné, byl na naštvaný a styděl se. Brrr! Ještě dneska se otřese, když si na to vzpomene.

Nechápal, proč to tak je. Tohle přece dělají kuřáci, a ne mámy, které nikdy nekouřily a milují jen voňavé věci a hlavně kytky.

„Podívej, jak krásně kvetou akáty a jak voní. To je nádhera!“ radovala se máma a nutila Ludvíka, aby si také přičichl. Takhle přivoněla ke každé kytičce, kvetoucímu keři i stromu. Pak se rozkašlala a musela si stříkat sprej do pusy, aby vůbec mohla dýchat. Jak mu tím lezla na nervy! Taky mu říkala, jak se která bylinka jmenuje a zkoušela ho, jestli pozná ptáky, kameny nebo značky u silnice. Uměla krásně vyprávět o čemkoliv, ale on neposlouchal. Chtěl sedět doma před televizí, kecat s kámošema přes chat nebo prostě jen tak čučet do zdi a představovat si, že má počítač a hraje nějakou super hru.
Občas snil o tom, že se k tomu gauči nějak přilepí, nepůjde odtrhnout a bude moci zůstat doma. Alespoň dneska! Nebude ho nikdo nebude nutit dýchat „čerstvý vzduch a roztahovat si plíce“.

Ven nemusel jen, když bylo mámě hůř. Jenže to ho z toho gauče vyhodila, roztáhla ho, lehla si pod peřinu a kašlala tak, že nemohl vydržet v místnosti a stejně šel raději ven. Až když začala vykašlávat krev, došlo mu, že je něco hodně špatně a znejistěl. Ptal se jí, co se děje. Jen ho objala a řekla: „Mám tě moc ráda, Ludvíčku.“

Zašeptal jí do ucha: „Já tebe taky,“ pak se zastyděl a utekl ven. Natrhal kytku, aby k ní mohla vonět alespoň doma. Bylo mu jí líto. Zároveň měl trochu radost, že dneska nemusí na povinný výlet a může si hrát s telefonem. I když u toho sedí na lavičce v parku. Nikdo ho neokřikoval a neříkal, že se má zvednout, že bude mít bolavý záda a křivou páteř.

Za pár dní mámu odvezla sanitka. Když přišel na návštěvu do nemocnice, pořád mu opakovala, že to nic není a bude lépe. Ptala se: „Chodíš ven, Ludvíku?“ Kývnul hlavou, aby nemusel lhát. Už týden nevytáhl paty z domu, kromě cest sem nebo do školy. Hlídala ho sousedka a té bylo jedno, jestli sedí na gauči nebo běhá venku. Vždycky mu přinesla jídlo, zeptala se, co ve škole a co máma, a zase šla.

Uplynulo spoustu dlouhých dní a Ludvík pořád čekal, kdy už mámu pustí. Stýskalo se mu. Dokonce naplánoval nové výlety, jen, aby jí udělal radost. Ale pak přišla ta hnusná neděle a s ní zpráva, že maminka v noci zemřela. Bylo to strašně rychlé, ani neměl čas se rozloučit. Vlastně ani nemohl, když pořád opakovala, že to bude dobré. A on jí chtěl věřit.

Lékař mu pak opatrně vysvětlil, že měla rakovinu, ale nechtěla se léčit. V nemocnici jí dávali jen léky na bolest. Opakoval, že by stejně byla jen velmi malá naděje na uzdravení a pravděpodobně by to dopadlo nakonec stejně. Ale tohle Ludvík nechtěl slyšet.

Nevěřil tomu, co mu lékař povídal. Byl přesvědčený, že za to může on. Kdyby s mámou chodil ven a pořád neodmlouval, měla by důvod tady zůstat. Ale proč by to dělala, když on si přál jen ležet na tom zatraceným gauči a hrát hry!?

Dneska stojí před její rakví a říká jí: „Promiň, mami,“ a pokládá kytku k fotografii. „Máma by měla radost, jak to tu voní,“ pomyslí si. O co raději by jel na výlet a čichal ke kytkám, než byl tady… Ale už není s kým. Jedno ví ale Ludvík jistě - až bude mít svůj domov, nikdy v něm nebude žádný gauč, na kterém by mohl kdokoliv marnit čas…

Na  http://www.olivie-uzasna.cz najdete každý týden novou povídku.

Žádné komentáře:

Okomentovat