31. května 2017

Pak na jeviště nakráčel ON - Yakeen

Pak na jeviště nakráčel ON.
Ne, takhle nemohu začít. Ale kde? U světel, pachů, teploty a obsazení scény? Byla tma, horká tma. S ní bojovala žlutá světla mnoha malých tříkolových vozítek, tlumených prachem cesty, ale naopak zvýrazněných zelenými, červenými a modrými blikátky, rozmístěnými jakoby náhodně, kdekoliv řidiče napadlo. Přidávaly se motorky s puštěnými všemi blinkry. Naopak neúčastnila se šlapací kola a tříkolky. Ty nesvítily vůbec.
Velkému Osvětlovači se podařilo takřka nemožné. Každé světýlko, které blikalo, blikalo v jiném rytmu. Tmu rozostřoval kouř výfuků a přidával pach páleného benzínu, nafty a plynu. To se dělo v úrovni očí, v uličce mezi domy, široké tak maximálně tři metry.
Jen o trochu výš, na její druhé straně, tam, kde přízemí domu zdobila řada obchůdků, tmu zaháněla šňůra trubic zářivek, přerušovaná žárovkami na holých drátech. Jejich bílé světlo se do večera odráželo na lesku mastných dobrot. Hromad červených sladkých smažených nudlí, bílých koulí, žlutých bochánků a tlustých okrových tyček. Sladkosti dodávaly do zhuštěného vzduchu vůni cukru, tuku, smažení a malé homole pálené na odpuzení hmyzu připomínaly naše františky. Jejich kouři pomáhaly modré plameny vařičů a červené uhlíky mrňavých cigaretových smotků. Stejně tak zářily světýlka v očích prodavačů, zákazníků, procházejících a ostatních lidí. Od jejich tváří se světlo neodráželo. Byly bez výjimky tmavé. A byly jich desítky. Ztrácely se ve tmě. Jejich tvary ohraničovaly turbany, šátky a ještě černější plnovousy. Byli velcí, malí, drobní, tlustí, tencí, mladí, staří a bylo jich kolem spousty. Mnoho jich bylo namačkáno v legračně malých vozících, kupili se kolem stánků, desítky seděli na motorkách a kolech. Několik jich přímo pod mýma nohama v rozkopaném kanále měnilo, za běžného provozu, tlustou odpadovou rouru. Také tato činnost se výrazně podílela na celkovém odéru.
Malá holčička v ušmudlaných hadrech mne tahala za nohavici: ,,No money, milk, please." Lopata kopáče škrábala o zbytky asfaltu, drnčení motorů bylo jen kulisou pro konstantní troubení tuctů klaksonů a řinčení zvonků, takže další tři, čtyři songy v různých jazycích, i když puštěné naplno, neměly šanci tohle všechno překřičet.
A do TOHO všeho nakráčel ON. Do živého proudu, kam jsem si myslel, že já se nevejdu, rozvážnou, jistou chůzí, vplul obrovský bílý býk. Na výšku možná dva metry. Dlouhé rohy nabarvené na červeno a ozdobené rolničkami. Za sebou táhnul dřevěnou káru, na ní pár desítek pytlů, a na nich další dva zubící se domorodce.
Všichni věděli, že tenhle účastník dopravy má omezené manévrovací schopnosti. A tak se stalo nemožné. Uhnuli. Jen Bůh ví kam. Troubit nepřestali. Býk je ignoroval. Ve snovém tempu kolem proplul. Zbyl po něm jen jeho pach. Na chvilku.
Náboženství východu se shoduji v tom, že svět, který vidíme, slyšíme, hmatáme a můžeme ochutnat, je jedna velká Iluze. Mája. Stále se měnící sen. Překvapuje vás, že si toho první všimli Indové?


Další práce autora na: http://yakovo.blog.cz/

Žádné komentáře:

Okomentovat