Návrat mumie - napsala Diana Míčková

Otevřel jsem oči, ale viděl jsem pouze tmu. Černočernou, hustou, neproniknutelnou, jako by se kolem mne rozprostíral sám praoceán, beztvarý temný chaos, kde není konec ani začátek, život ani smrt, čas ani věčnost. Snažil jsem se rozhlédnout, pohnout rukou nebo nohou, ale nešlo to – nohy jsem měl těsně u sebe, ruce zkřížené na prsou a přes ně pevně utažené pruhy látky. Kde jen to jsem, jak jsem se sem dostal?
Tmu a ticho najednou roztříštila silná rána, jako by někde nade mnou někdo do něčeho vší silou bušil. Tak tohle mne probudilo! Slyším nějaké hlasy, ale jako by byly za zástěnou, za nějakou zdí, nebo snad mimo tento svět. Hlasy se přibližovaly a vzdalovaly, napínal jsem uši, ale nebylo jim rozumět, mluvily podivnou řečí. Tak přece nás dobyli Peršané?

Kde to vlastně jsem? Poslední, co jsem si pamatoval, byla tvář kněze štíří bohyně Selket, známého svým lékařským uměním, napůl skrytá ve výparech z kadidelnice, jak se nade mnou naklání a recituje zaklínání, která jsem dávno znal zpaměti, ale o nichž už jsem začínal pochybovat, že vůbec fungují. Zkusil jsem promluvit, ale v hrdle mi jenom chrčelo, nemohl jsem vydat ani hlásku. Jako bych nemluvil po tisíce let. 
A pak mne napadla strašná myšlenka – jsem snad….mrtvý? Ale ne, kdybych byl mrtvý, přece bych nebyl tady! 
Já jsem za svůj život přečetl každou knihu, v níž se psalo, jak se má správně procházet podsvětím, jak oklamat každého z démonů, který hlídá jeho brány, jak přivolat na svou stranu mocné bohy! Já jsem zařídil, aby mi postavili hrobku a vytesali do ní magické formule, zajistil jsem, aby mé jméno znali bohové i lidé, aby je opakovali, aby mi obětovali, abych mohl žít navěky! Usilovně jsem přemýšlel, kde se stala chyba, kde se vůbec mohla stát chyba.
Matně se mi vybavovaly obrazy, ale už jsem nevěděl, zdali jsem je viděl ve svých knihách, nebo to bylo skutečné, bylo to jako v jakémsi polozapomenutém snu….než mne někdo probudil. Probudil? Hlavou mi blesklo, že jsem možná vše udělal správně, že už jsem dokonce hovořil s bohy, ale teď se něco stalo, někdo mě vyrušil a já to zapomněl. 
Znovu se ozval hrozný hluk, a tentokrát to bylo těsně nade mnou, bylo to, jako když skřípe kámen o kámen. Do tisícileté temnoty vpadl nesmělý paprsek světla, který se šířil, až se víko sarkofágu úplně odsunulo stranou.
Zamžoural jsem nad sebe a spatřil jsem tvář démona. 

Žádné komentáře:

Okomentovat