Dovolená s puberťákem - napsala Jindřiška Gallová

Vysněná dovolená na Šumavě. Já, Pepa a náš šestnáctiletý Péťa se dvěma tričky, jedněmi kalhotami a s mobilem, kam si nahrál všechno, co šlo. Aby se s námi nenudil (nudil se stejně).
Míříme do Srní. V Sušici je zastávka na oběd a na manželovy taneční a zřejmě i milostné vzpomínky z mládí. „Tady jsem byl v sedmdesátémšestém na setkání mládeže!“ raduje se Pepa. Syn se důrazně ohrazuje: „Chtěl bych připomenout, že mi je o pár let víc než na dovolené před osmi lety.“ Bezmocně hází oči v sloup s poznámkou: „Ještě 14 dní!“

Penzion v Srní je příjemný. Péťa, znaven poleháváním v autě a taťkovými fóry, uléhá na otoman, já vybaluji tašky. První vycházka, první hádka. Puberťák se vytočí při sdělení, že se zde nebude cestovat vozem, ale autobusem, což nesplňuje jeho představy o komfortu, kterým hodlá být v životě obklopen. Jeho vize je jiná. Zbohatne z práce na počítačích, odstěhuje se na Floridu a bude mít dvousedadlové auto, do něhož se už s tátou nevejdeme. Jeho domácnost bude futuristická, v chromu a s moderními přístroji. S manželkou se budou stravovat výhradně po restauracích. Na můj dotaz, jak bude ta manželka vypadat, odpověděl dřív manžel Pepa: „ Bude mít satorii, která bude vážit 30 kilo a měřit metr devadesát!“
Když jsme večer naskákali do pelechů, objevila se kupa problémů. Péťa má špatný polštář a nejhorší peřinu. Postel je malá, chlapec si nemá kam dát ruku, neboť je zvyklý na dvoulůžko. Marně naznačuje, že se máme s tátou vystěhovat. Okázale uléhá na zem, že tam se mu snad ruka vejde. Postupně oba kohouti usínají, já se převaluju nervózně beze spánku, protože jsem zvyklá na jinou postel, jiný polštář, jinou peřinu a jiný pokoj.
Ráno syn krade otci lůžkoviny, zbytek dne se o ně hádají. Ač jsou všechny výlety pečlivě vymyšlené a krajina dojemně krásná, ke spokojenosti to nestačí. Důkazem jen pár příkladů:

Výprava na Antýgl
Péťa zhnusen jízdou veřejnou dopravou. Nadšeně pobíhající táta chrlí kolem Vydry historky o tom, jak a kde v roce1977 spali, pod jakou celtou a s kým.
„To jste si ještě dávali k obědu pterodaktylovo oko, co?“ ucedí Péťa jedovatě. Otec se otráveného synka snaží nadchnout skákáním po říčních kamenech. Chlapci mě nezklamou. Za chvíli Pepa radostně výská kolem zmáčeného Péti, který zahučel po pás do Vydry ve svých jediných kalhotech a botaskách. Vozit na dovolenou dvoje je blbost, o níž mě doma hystericky přesvědčoval.
Oba jsou na chvíli ve výborné náladě. Já vytočená. Zachránil mě panák zelené na Turnerově chatě.

Výlet na Prášilské jezero
Cestou se několikrát míjíme s rodinou, která má dvě dcery roštěnky. Jejich otec je také celou cestu poučuje, daleko hůř, než ten náš. Občasné srovnání neuškodí. Od syna se konečně dozvídám, co je to „roštěnka“. Kromě hovězího masa, které znám z přípravy španělských ptáčků, jde i o dívku, maximálně sedmnáctiletou, štíhlou, nejlépe nenalíčenou a nesmí je mít ani malé ani velké, ale tak akorát do ruky. Zda roštěnka je či není vemeno, není rozhodující.
Jsme na krásných horských pláních plných kytiček, hezkých chaloupek, v mechu a kapradí, s horskou bystřinou pod sebou. Pepa zase neví, co roupama a haleká na Péťu, že mu jdou před náma roštěnky, směje se tomu jak blázen a Péťa se za nás samozřejmě stydí.
Oko za oko, zub za zub, nic si nezůstanou dlužni. Jakmile jdou proti nám první obtloustlé postarší dámy, povykuje Péťa na otce, že mu jdou roštěnky a že mají kozy jako vozy. Střídavě se po cestě hecují a následně urážejí jeden druhého. Já vypínám, kochám se divočinou a na všechno říkám: „Hm“.

Kvilda
Slova Kvilda a Antýgl Péťa nesnáší, aniž by k tomu měl racionální důvod. Možná se mu podvědomě spojují s taťkovými sentimentálními vzpomínkami na mládí, propletenými s jakousi Drahunou. Synek vnímá, že táta místo s maminkou mohl žít s Drahunou, a on by se, chudinka, vůbec nenarodil. Na Kvildě je hezké Infocentrum, s koutkem na hraní pro děti do deseti let.
Pepa zahajuje první palbu svých fórů a posílá tam halasně našeho dvoumetrového Péťu, ať si jde hrát. Samozřejmě za přihlížení všech návštěvníků Infocentra. Za to je mu celou cestu na Jezerní slať zle od žaludku, protože takový je život. Slať je plná pouček, co kde roste, což připadá Péťovi trapné, neboť brusinku obecnou by poznal i bez cedulky.

Výlet do Boubínského pralesa
Výlet do pralesa prosazoval syn týden. Samozřejmě se tam nudil. Když jsem se zastavila u romantického Boubínského jezírka, měl téměř nervový záchvat, na co tam furt čumíme a proč to táta fotí. Následovala naučná stezka kamením a výmoly, za ohradou byl vystavený prales s poučnými historkami a stromy s chůdovými kořeny, co jsou staré až 400 let.
Doma se kohouti během večera ještě párkrát poklofali a šli konečně chrápat.

Prameny Vltavy
Během romantické cesty s ušlechtilým cílem spatřit prameny Vltavy otec syna nabádá, aby si už v průběhu srpna opakoval učivo. Péťa se nedá. Oplácí mu při jídle tím, že mu dává marmeládu na hrnek s čajem, a pak žalují jeden na druhého. Cílem Pepy je vytáčet Péťu. Cíl Péti je nenechat si to líbit, nejlépe otce trumfnout. Můj cíl jsou Dobřany, tam bude klid.
Prameny Vltavy v tom množství různých cílů nevynikly. Doporučila jsem chlapcům, ať podniknou sami dva cyklistický výlet beze mě, protože na kole jsou oba geniální.
„Prosim tě, to nejde, vždyť bychom se umlátili pumpičkama na prvním rozcestníku!“ komentuje můj nápad taťka.

Odpočinkové dny
Zařazení volných dnů bylo nezbytné k zachování rodiny. Nikdo nic nemusel a dělal si, co chtěl. Přesto Pepa nařizoval budík na 9.00, aby nakonec stejně nevstal. Péťa byl znechucen tím, že v půl desáté běháme po pokoji jako při evakuaci planety, zatímco on chce ještě odpočívat. Prý to je jak v hybridáriu. Poslední večeře a Pepa dělá naposledy humor na synkův účet. Ten znechuceně oponuje, ať ho tedy zavřeme do sklepa.
„Já od něj nemám klíče, ty má pan domácí! Jinak už bys tam dávno byl, ty hloupý! Há, ha, ha, ha, ha hááá,“ válí se naposled taťka smíchy ve své omáčce. Naše dovolená končí a s ní vlastně i Péťovo dětství. Nezbývá mu, než se stát boháčem, žít v cizině, mít Ferrari, v něm pořádnou roštěnku a vést život podle svých představ.

P.S. Dnes je mladému kohoutovi třicet a s opelichaným kohoutím tátou se dávno neklofou. Každý má své smetiště a jsou rádi, když se vidí. Dostali rozum. Některé věci přijdou v životě pozdě. Já si o Šumavě čtu v románech od Klostermanna. Tehdy se žilo na Šumavě daleko hůř..

Žádné komentáře:

Okomentovat