3. května 2017

Bankovní pobočka očima uklízečky, klienta, dítěte, manažera, úřednice - týmová práce

TO BYLA ZASE ŠICHTA!
(očima uklízečky)
Proč sem museli dát tak velký skleněný dveře, a ještě se točej tak pomalu. Každej na ně tlačí a vopatlá je.
  Já se na to vykašlu, za ty prachy, co mi tu platí. Aspoň, že tady nejsou tak velký okna, kdo to má pořád mejt. Zase se válí papírky u bankomatu, přitom hned vedle je koš. A ty modrý stolky uprostřed haly tady nejsou ani tejden a už jsou zničený. Zajímalo by mě, kdo mohl navrhovat tu pobočku, když sem dali světlej koberec a hned vedle je stavba. Je to samý flek a vyčistit se to s tím, co fasujeme, pořádně nedá.
Hlavně, že maj stojany na letáky u oken, ale válí se to tady všude. Stejně si to nikdo nebere. A kytky, který tu jsou všude, zase nechali uschnout. Aspoň, že ty dvě pokladny vlevo jsou čistý. Tak ještě přeleštím ten velkej trezor v rohu, vynesu koše u přepážek a hotovo. To byla zase šichta!

PONDĚLNÍ RÁNO
(očima manažera)
Je půl deváté a vstupuji do své krásné pobočky . Na obrazovkách bankomatů a vkladomatů svítí aktuální promo akce. Koukám, že uklízečka opět zapomněla vymést rohy. Kolegové za přepážkami dojídají snídaně a vášnivě diskutují, jak nejlépe vysvětlovat klientům, že budou platit poplatky za hazard a porno. Všechno již běží, jak má – lístkomat se těší na své první návštěvníky, tiskárny nažhavují lasery, dětský koutek je na posledních pár vteřin uklizený. Atmosféra odpovídá pondělnímu ránu. Jsem zvědav, co s náladou udělá odpolední porada, na které oznámím opětovné zvýšení ročního plánu. Měl bych udělat něco se zasedacím pořádkem – hned u vstupu musí sedět usměvavá Maruška, depresivního Fandu dám do rohu. Mířím do své kanceláře v prvním patře. Musím vymyslet motivační řeč, což bude pravděpodobně těžší úkol, než prodat Zemanovi životní pojištění.

TREFNÉ NOVOTY PRO DŮCHODCE
(očima úřednice za přepážkou)
To zas bude ráno porada. Když už někdo přijde, je to tu jak v čekárně na geriatrii. Žádná čárka z toho stejně nekouká, šéf se zvencne. Aby ne! Kdo z klientů je pod padesát, už stejně dávno prchnul k zeleným. Se jim ani nedivím, jsem tam taky. Žádný fronty, milí lidi, a ještě mi dají vodu a kafe. A zadara. A hezký to maj, ne jak tady. Můj stůl snad pamatuje Masaryka. A teď po mně chtěj abych všechny učila ty novoty na mobilu. A koho asi? Vždyť maj hole místo mobilu. Ale co, pořád lepší, než sedět v Tescu na pokladně. Snad si mně tu aspoň ten rok ještě nechají.

ZLODĚJI V LÍMEČCÍCH
(očima klientky)
Zloději! Krádež za bílého dne. Já je tak nesnáším! Panáci naleštění. I ten vzduch je tady drahý. Zase mají nová křesla. Minule byla modrá a dnes jsou červená. A pohodlnější. Však se na nich pěkně nasedím, než na mne přijde řada. Támhleten za přepážkou vypadá, jako že usnul… Taky si tam dal tu cedulku PŘEPÁŽKA UZAVŘENA, aby ho nikdo nerušil. Třeba počítá ovečky místo mého důchodu. Teď jde k okénku číslo 350. Koukám, kdy budu na řadě. Lístek! Já nemám lístek. A támhleten dědek u automatu na lístečky přišel až po mně. A už se po něm sápe! Sakra. Chvíli zvažuji, že mu lístek vyrvu z ruky, ale nakonec se opanuji – jsem přece dáma. 420 – to si dělají srandu?! Tolik lidí tu fakt není. Že by věděli, proč jsem tady? Že jsem odhalila ty jejich podvody a udělám tu vítr? Musím si dát vodu! Tu mají zadarmo. Vypiju alespoň dva kelímky. Na stolku leží bonbóny. Asi jsou pro děti, ale žádné tu nevidím. Nasypu si je všechny do kabelky pro vnoučata, ale nejdříve ochutnám, jestli tu nejsou už rok. Kelímek se taky hodí, až budu předpěstovávat rajčata za oknem. Neměla bych si jich vzít víc?
„Můžeme vám nějak pomoci?“ ptá se pracovnice pobočky. Zjevila se jak duch. Uf! Snad mne neviděla, jak si cpu ty kelímky do kabelky. Za to mne nemůžou zavřít. Nebo ano? Nejlepší obrana je útok:
„Vraťte mi mé peníze!“ Asi jsem moc zvedla hlas. Všichni se otáčejí. „Pojďte si sednout tady ke stolečku a společně to vyřešíme,“ uklidňuje mě úřednice.
„O jaké peníze jde?“
„Mám to tady všechno napsaný a spočítaný! Dlužíte mi peníze!“ Strkám jí pod oči výpis z účtu. „Tady! Tady se podívejte!“
Úřednice projíždí očima výpis a nechápe. „Vše vypadá v pořádku.“
„To teda není. Má tam být o korunu padesát víc!“ „Hmm, hmm, máte pravdu, tady vznikl drobný rozdíl zaokrouhlo¬váním.“
„Drobný rozdíl? Dobrá hospodyňka pro pírko přes plot skočí. Pro mne je i koruna padesát důležitá,“ nedám se. „Hodně kapek udělá moře.“
„Tak tady to máte. Dám vám to ze svého. Je to tak v pořádku?“

OLIVER V ŘÍŠI ZA SKLEM
(očima dítěte)
„Buď hodný!“ říká vždycky máma, když jdeme dovnitř. A já se těším. Mám totiž slíbeno, že budu mačkat čudlík na přístroji, co vyplázne papírek s číslem. Máma se pak na papírek vždycky podívá a vzdychne. Líbí se mi, že když vcházíme, je tam místo dveří okno, co nemá rám a je od podlahy až ke stropu. Sklo je tak čisté, že není vidět. Když nedám pozor, narazím do něj. Dá se po něm patlat rukama. Některá okna se umí odsouvat na stranu. Mně ale ne. Já musím projít s někým velkým. Rozbrečím se, pokud zůstanu zavřený mezi skly jako v kleci. Ale není to tak hrozné, když vidím mámu na druhé straně. U stolku pod velikou kytkou, co roste z kočičího žrádla, si pak můžu kreslit pastelkami. Tedy s těmi nepolámanými. Máma mezitím sleduje velkou televizi. Na naší televizi doma se dá dívat na pohádky. Tahle televize je úplně nahoře, jen modře svítí a žádné pohádky v ní nedávají. Mámě to ale nevadí. Brzy se začnu nudit. Naštěstí se dá těmi velkými okny probíhat ven a zpátky. Taky se můžu klouzat po naleštěné podlaze. Ve velké místnosti se můj křik pěkně rozléhá. To vždy spolehlivě vytrhne mamku z napja¬tého sledování modré televize. Naštěstí je těch obrazovek tady víc, aby se mohla koukat odkudkoliv, kam pro mě musí běžet. Pak se přesuneme ke stolečku k paní, co mluví dost zvláštní řečí. tam je největší nuda, přestože dostanu bonbón. Fuj, je hnusnej. Vyplivnu ho na zem. A maminka hned na mě křičí nahlas tichým hlasem, jak to umí jenom ona. Paní se divně kouká. Asi by si ten bonbon ráda taky vzala. Tak jí ho nabídnu. Ale nechce … Naštěstí už jdeme pryč. Žádné pastelky, žádné klouzání. Máma mě táhne ven. Uf, teď mi snad koupí autíčko, když jsem byl tak hodný...

Žádné komentáře:

Okomentovat