28. března 2017

Ve jménu... - napsal Yakeen

S
Petrovy nohy v sandálech těžce dopadají na dláždění. Nedávný déšť vyvedl ze spáleniště potoky černého bláta, které pomalu a líně vysychají na chodníku. Petr Řím nenávidí a ví, že z něj musí utéct. Je starý, unavený ve městě, kde skoro nikomu nerozumí a ve kterém vládne šílenec. Prý dokonce tohle město zapálil. „Jsou to blázni a pohani! Žijí v hříchu a ani je nezajímá Království nebeské! A kdo dá na Žida? Přece se tu nenechám zabít! Jaký by to mělo smysl?“ běží mu hlavou, když se blíží k západní bráně. „Musím se dostat do přístavu a chytit loď domů do Jeruzaléma.“
O necelé dva tisíce let později, v rozbombardovaném Mosulu, tlapky malého Abdula Hakima na sobě žádné sandály nemají. Jeho nohy kmitají s rychlostí, kterou jim dodává strach. Hakim utíká. Snaží se dostat z obklíčené části města dřív, než přijdou ti cizí vojáci.
Už nechce sloužit v revoluční gardě Islámskému státu. Pořád ho lákala vidina Ráje po boku Proroka Mohameda, ale také viděl krvavé cucky, co zbyly z Husseina. Chce domů. Je mu 9.

Johnu McCornymu je o dvacet šest víc. A je poslední z těch, se kterými se seznámíme. Zrovna se rozhodl, že ani Army Combat Uniform ani boty k ní, si už nikdy nenavleče. Vyrůstal v Antleru v Severní Dakotě a když vstupoval do armády, přišlo mu to jako báječný nápad, jak se z téhle prdele dostat do světa. Teď už ho kus zná. Ten kus, kde se střílí a zabíjí. Ten kus, kde postupně oddělali všechny jeho kámoše. Teď se mu zdá Antler, kde je právě teď na dovolence, jako to nejlepší místo. Je to jen 30 km do Kanady. Odkud ho nevydají. To do rána uběhne i s batohem na zádech. Do služby už zpátky nenastoupí.

Unavený Petr se zastaví v bráně města měst. Celý den nejedl a jde mu o život. Sedá si do stínu akátu a na malou chvilku si dovolil zavřít oči. A v tom ho uviděl. Pána Ježíše, jak na oslu vjíždí do města. Ve snu vstává a běží mu v ústrety. Křičí na něj v panické hrůze: „Kam jdeš, Pane?“ a chtěl by dodat: „Tam nemůžeš jít, tam nesmíš. Chytají tam a vraždí tvé věrné! Zabijou tě!“ Ale mlčí. Mlčí jako vždy, když viděl svého pána s takto planoucím pohledem. „Nechám se znovu ukřižovat, i za tebe, když nemáš sílu.“ Říká na to Pán. K zářícím očím se přidal laskavý a odpouštějící úsměv. Petr se s hrůzou probudil. S hrůzou a hanbou věděl, co musí udělat. Pomalu se zvednul, otočil a šel zpět. Hlásat slovo Boží.

I malý Abdul Hakim si musel odpočinout. Skočil do trosek domu a jako zvířátko hltal vodu z rozbité vodovodní trubky. A tam na stěně uviděl fotku slavného velitele. Legendy Abú Omara al-Bagdádího a rozplakal se. Kdysi přísahal pomstu nevěřícím psům, kteří zabili jeho milovaného velitele. Věděl, že bude mít místo v Ráji hned po jeho boku, instruktor mu to slíbil. Věděl, že tam na něj čeká i kamarád Hussain. Věděl, jak se má zachovat bojovník a věděl, že tohle není náhoda. Naposled se podíval za prchajícími civilisty, pak se zvednul a šel zpět. Za svými spolubojovníky.

John spal celou noc jako dudek. Muselo už být k ránu, když našel tenhle starej tábor. Byl v lesích, kde běhal ve své první khaki uniformě. Kde plnil bobříky, a kde poslouchal vyprávění skautského vedoucího. Posadil se ve spacáku a s údivem se rozhlédl po pasece, kterou v noci nepoznal. Stromy byly větší, ale kostra teepee stála na stejné straně jako dřív a potok vypadal také stejně. Rozplakal se. Plakal nad vší tou hrůzou, co ve válkách zažil. Plakal nad ztrátou jasného rozdělení dobra a zla. Plakal nad svým zpackaným manželstvím a plakal nad ztrátou těch jediných lidí, které dokázal opravdu milovat. Plakal nad mrtvými kamarády. Když konečně přestal, rozhlédl se po místě, kde přísahal. Kde přísahal jednou provždy a věděl, co musí udělat. Zvednul se a šel zpět. Zítra přece jen odletí na další misi.

Petra Římané chytli a ukřižovali. Z úcty ke svému pánu Ježíši Kristu, a možná aby se potrestal za své zaváhání, si vyprosil ukřižování hlavou dolů. Byl prohlášen za Svatého a dnes je po něm pojmenována slavná bazilika.
Abdul Hakim uspěl. To bylo napsáno velkými arabskými písmeny na zprávě, kterou dostali rodiče a ostatní pozůstalí spolu s gratulací od velitele Islámského státu. Obalen výbušninou se odpálil v blízkosti nevěřících psů.
Jedním z nich byl John McCorny. Seržant armády spojených států. Stáří 35 let. Nad cínovou rakví, doma v Antleru, mluvil jeho bývalý skautský vedoucí. Řekl, že již před čtvrt stoletím věděl, že John si vždy všechny svoje povinnosti splní a že „vlast je na něj právem hrdá“.  

Žádné komentáře:

Okomentovat