1. prosince 2016

Co nebudu dělat, až budu stará - napsala Eva Svobodová

Ještě nedávno mi to bylo docela jasné. Každou chvíli bylo tolik příležitostí zjistit, co ti starší, zejména rodinní příslušníci, dělají špatně, a čeho se musím do budoucna vyvarovat.
Jenže…
Dnes už není pro mě snadné psát na toto téma. Důvodem je fakt, že řady mých starších příbuzných se vyprázdnily a kromě sestry jsem se sama stala nejstarší členkou naší původní rodiny. A hlavně: už nemám rodiče.
Když ještě žili, sama sobě jsem si dávala závazek nesčíslněkrát – tak takhle nikdy.
Jen nebýt jako ONI! To bych JÁ nikdy neřekla, neudělala, nesnesla. No vidíte, teď s námi čtyři roky nejsou, a já jako bych vše najednou viděla s větším porozuměním a shovívavěji. Vlastně už zapomínám, co mi tehdy tak vadilo a jak jsem se umíněně zapřísahávala, že na tohle si fakt dám pozor a vyhnu se tomu za každou cenu.
Někdy se dokonce přistihnu, že říkám stejné repliky, jako používali oni. A přitom tehdy mě spolehlivě vytáčely. Například kdykoli jsme se sestrou kýchly, a to v jakémkoli věku, vždycky mi máma nebo táta ihned řekli: „Vysmrkej se.“ Úplně bezmyšlenkovitě to vyslovuji taky. Případně typizovaný dialog, který jsem zažila snad tisíckrát: „Obleč se, je zima.“ „Ale mně není zima.“ A na to tradiční trumf: „Ale až ti zima bude, tak bude pozdě.“
Zkrátka věci, které mě před časem rozčilovaly, dnes se mnou už moc nehnou. Navíc s úžasem občas zjišťuju, že věci, které rodiče předpovídali, a mně se zdály naprosto nesmyslné, se opravdu s odstupem splnily. Že už tehdy měli pravdu.
Tím chci říct, že těch předsevzetí, čeho se ve stáří vyvarovat, v poslední době nějak rapidně ubývá. Že by nastupující stáří – pardon, zralost??




Žádné komentáře:

Okomentovat