22. června 2016

Dilema - napsal Vladimír Ježek

Jirka se už zítra vrací domů z tábora, takže se Jana bude muset dneska naposledy postarat o jeho křečky. Sice to není nic namáhavého, ale přeci jenom jí připomínají myši a trochu se jich štítí. Svému synovi by to nikdy nepřiznala. Ještě že ty dva týdny její péče přežili bez úhony. Vyčistí klec a od zítřka už se zase bude starat chlapec.
Když však přišla domů, leželi oba křečci na dně klece a bylo na první pohled jasné, že je po nich.
Co teď? Kde v pátek odpoledne sehnat dva úplně stejné křečky aby to Jirka nepoznal?
Zkusila obvolávat obchody z telefonního seznamu. Nikde křečky neměli. Kdo by to byl řekl, že je o ně taková nouze? Večer jí bylo jasné, že náhradní nesežene. Odnesla obě mrtvolky do popelnice a uklidila klec.
Pomalu se začala dostavovat panika. Jak to ten kluk vezme? Vždyť z toho bude mít doživotní trauma - tolik si je přál a takovou měl radost když je dostal! A jak se o ně celý rok hezky staral! Nikdy by nevěřila, že je v jejím synovi tolik zodpovědnosti.
Celou noc nespala a ráno, když šla pro Jirku k autobusu se celá třásla.
Jirka vystoupil z autobusu, nadšeně se s maminkou přivítal a cestou domů štěbetal jak se na táboře měl.
Až na chodbě přede dveřmi našla odvahu mu to říct. Víš, vůbec nevím, jak se to stalo, včera ráno byli ještě oba čiperní, ale odpoledne jsem je našla v kleci oba mrtvé. Určitě se netrápili. Určitě seženeme nové a budeš si je moct vybrat sám.
Jeho reakce ji překvapila. To nevadí mami, já jsem si přečetl, že se dožívají tak roku, takže jsem to už čekal. A víš co? Další kupovat nebudeme, už mě stejně moc nebaví se o ně starat. A když teď budu hrát fotbal, nebudu mít tolik času.
V první chvíli se jí ulevilo, že to prošlo tak klidně, ale pak si řekla, že se bude muset nad tou jeho reakcí ještě zamyslet.

Žádné komentáře:

Okomentovat