Prázdná postel - napsala Lenka Štraubová

Sedím na posteli a tupě zírám do zdi. Na posteli, ve které jsem se vždycky cítila bezpečně jak ptáče v
hnízdě, na posteli, do které jsem se vždycky schoulila, když mi bylo těžko na těle i na duši. Na posteli, která byla oltářem naší lásky. Každý den jsem se těšila, až celý byt utichne a my se s Davidem stulíme do naší postele, budeme se hladit, mazlit a krásně, dlouze milovat. S láskou jsem naši postel převlékala, pečlivě jsem vybírala povlečení, aby barva prostěradla vždy ladila s povlakem na polštářích a přikrývkách. Polštáře jsem naklepávala, abych vyhnala zlé sny. Ale třásla jsem asi málo, zlý sen se stal skutkem a naše postel je pošpiněná zradou.
Na tmavě fialovém, saténovém polštáři zbyly dva dlouhé, blonďaté vlasy, pod postelí leží cizí rtěnka. Vyklouzla jí, když se zmateně oblékala a sbírala své věci do kabelky. David se také oblékl a jen sykl „Promiň, Šárko“ když se protahoval kolem mne a pak zmizel za ní.
Sedím na posteli a tupě zírám do zdi, ale najednou se ve mně probudí ta bojovná Šárka a vykřikne: „Jsi husa, milá Šárko. O tom románku si už dlouho štěbetali vrabci na všech okolních střechách. Jen ty jsi byla hluchá, slepá. Tak dnes jsi to měla v přímém přenosu. Kdybys byla co k čemu, tak už dávno máš v mobilu číslo, na které bys mohla zavolat jako zamlada – Miláčku, přijď za mnou, mám dnes volný byt“.



Žádné komentáře:

Okomentovat