8. června 2015

Zblízka a jinak - napsala Jana Sendulská

Tenhle zážitek se začal rýsovat někdy před rokem, kdy mi dcera Adéla řekla, že by ráda viděla na vlastní oči některý zápas českého týmu na mistrovství světa v ledním hokeji. Bylo by fajn zažít to alespoň jednou za život. Ne úplně snadno se mi povedlo zarezervovat lístky na den 8. května, kdy naši hráli s Rakouskem.
V očekávaný den už jsme byly díky reklamní masáži dostatečně natěšené a vyrazily na místo činu hodně brzy a šly stát frontu na vstup. Už tohle byl minizážitek, protože jsem nikdy ve frontě nezažila takovou atmosféru radosti a očekávání.
Občas se ozývaly fandící pokřiky a nástup bubeníků všechno umocnil na entou. Do arény nás nakonec pustili dřív, takže i tam jsme si všechno před zápasem prošly a uvnitř jsme seděly před rozbruslením. Viděly jsme to opravdu zblízka a být při tom je jiné než u televize.

A co teprve, když představovali soupisky, když nastoupili hráči a stadion se především při jménu nebo záběru na kostce na Jardu Jágra roztleskal a doslova rozeřval. V řadě za mnou seděli už na první poslech fandové, kteří na hokej chodí častěji než já a zápas občas v rozumném rozsahu komentovali. Nebylo to tak často, aby to vadilo, naopak pro mne byli přínosem, já totiž postavení mimo hru poznám, až když mi to Záruba řekne v televizi.

Nechyběly ani pokřiky jako „Řekl jim někdo, že už se hraje zápas, že to není trénink? (při první třetině), Jardo dej gól, Jardo, píšu Ti na facebook, Jardo nechoď ještě (při střídání) a Kluci času dost (to při nevyužité přesilovce 5 na 3)“. V aréně je sledování hokeje jiné i z dalšího důvodu – při komerčních pauzách i přestávkách se dějí věci! Zatímco doma musíte přetrpět otravné opakující se reklamy, na kostce se pořád něco děje, do toho něco chytrého povídá moderátor a zábavné je pozorovat i okolní publikum. Bubenická parta dokáže způsobit nejen hluk a asi nejzajímavější jsou maskoti. Pořadatelé zřejmě angažovali nějaké artisty, protože králíci chodí po schodech, po sedačkách, po zábradlí prostě po všem. Kde se v hale objeví, tam způsobí menší poprask a krátké nesledování zápasu, ale jsou i hlavními „rozjížděči“ mexických vln, skandování a tleskání. Moc hezké jsou i animace promítané na kostce při vyloučení – na každý přestupek byl vytvořený krátký filmeček o tom, jak králík dostal trest a schlíple odjíždí na trestnou lavici schladit se.

Hlavně jsme ale fandily, tleskaly, křičely, skákaly a snažily se sledovat zápas. Asi jsme všichni fandili dostatečně, naši vyhráli 4:0 a věřte mi, že když asi 17.000 lidí zpívá hymnu, tak Vás z toho mrazí.
A můj názor, že zažít jednou za život? Ne – je to návykové a někdy bych to ráda zažila znovu.

Žádné komentáře:

Okomentovat