Na listu statného bodláku seděl pan Karel a nechal se ohřívat ranním sluncem. Pozoroval přitom louku kypící ve vrcholícím létě životem. „Nejdříve se jako každé ráno chvíli pomodlím a potom si zaletím támhle do té trávy a počkám si na snídani“, meditoval. Se stoupajícím sluncem na louce sílil cvrkot, bzukot a téměř neslyšné cupitání nesčetného množství nožiček. Netrvalo dlouho a pan Karel byl syt. Spokojený se usadil přímo pod květem chrpy a začal ladit svoji mandolínu. „No, není krásně na tom světě?“, ptal se filosoficky sám sebe a už hrábnul do strun. Soustředění na hudbu mu ovšem nezabránilo, aby koutkem oka nezahlédl stín se sepjatýma rukama přímo pod chrpou. “Jé vy krásně hrajete“, rozplýval se stín. Panu Karlovi to zalichotilo a sletěl se podívat, na svou obdivovatelku. „Jarmilka“, špitla statná krasavice nesměle a pan Karel cítil, jak se mu zrychluje tep i dech.
„Ta musí být moje“, blesklo mu hlavou. „Já jsem Karel, krásko“, usmál se na ni významně.
„Co se tak trochu proletět? Třeba támhle k tomu keři?“, mrkla na něj koketně Jarmilka. A už spolu letěli, těžkopádně a neobratně, ale o to nedočkavěji. Sotva přistáli na příhodné větvičce, tak se Karel neudržel a ohnivě jí vyznával lásku. A na ní bylo vidět, že nic jiného ani nechtěla a nečekala. Vír vášní se roztáčel do plných obrátek, oba se rychle blížili k vrcholu blaha. Právě byli v nejlepším, když se Karel chystal dát své milé další ze žhavých polibků. Ona se k němu ochotně naklonila a jakoby nic mu ukousla hlavu. Karel ani moc neprotestoval, hlavně proto, že bez hlavy neměl čím. Svatební hostina pak pokračovala, až dokud z Karla nezbylo nic než jedno křídlo spadlé pod keřem. Mladá vdova se pak ještě podle dobré tradice kudlanek naposledy pomodlila na místě, kde si dnes tolik užila a pak popoletěla na druhou stranu keře, aby se uložila k zaslouženému odpočinku.
Poučení: Láska prochází žaludkem
