Nezvaným hostem v Atlantě - napsal David Polášek

Během svého téměř dvouletého pobytu v Americe, kdy jsem pracoval jako truhlář, jsem našel hodně nových přátel. Jeden z nich byl John. Jednou jsem jel zrovna autem z práce, když mi zazvonil telefon. V mobilu jsem slyšel nadšený Johnův hlas. Líčil mi, že má nový byt s hezkým okolím a zve mně o víkendu na návštěvu. Hned po příjezdu domů jsem si adresu zaznamenal do diáře, jak jsem si ji zapamatoval a v sobotu dopoledne už jsem mířil za Johnem do neznámé čtvrti.

Neustále jsem pokukoval po mapě rozložené na sedadle spolujezdce, abych si zbytečně nezajel. A už to vidím, vítá mě veliká brána s názvem „Welcome to the Forest Hill“ a za ní řady asi dvoupatrových domů. Zastavím na parkovišti a jdu hledat byt s číslem B210. Netrvá mi to ani moc dlouho a stojím před dveřmi v prvním patře světlezeleného domu. Jsem rád, že jsem ve stínu, protože venku vše už rozpaluje ostré slunce.
Klepu, ale nikdo neotvírá. Asi neslyší. Tak zazvoním. Nic. Podruhé, potřetí. Nic. Asi budou na balkóně… Beru tedy za kliku a zkouším, jestli je otevřeno. Je. A tak vstupuji dovnitř do obývacího pokoje, protože byt zjevně nemá předsíň. Volám Johna, ale nikdo se neozývá. No, nedá se nic dělat, budu na něj muset počkat.
Příjemně vychlazený obývák mě přesvědčí, že vevnitř to bude lepší volba, než venku. Konečně, byli jsme domluveni a John měl být doma. Sednu si na rozložitý gauč a otevřu si láhev vychlazené koly, kterou jsem si přinesl sebou. Když se po chvíli čekání nic neděje a nikdo nepřichází, rozhlížím se kolem sebe a všímám si věcí, které jsou v bytě.
Pomalu začínám mít tušení, že něco nesedí. Byt mě připadá až moc zabydlený na to, že se zde měl kamarád přestěhovat teprve před týdnem. Čekám ještě chvíli a pak zvednu telefon na stole a vytočím Johnovo číslo.
„Kde si?!“ vybafnu na něj, když zvedne sluchátko.
„Přece doma,“ diví se John. „Kde jinde bych měl být, když jsme se domluvili, že se stavíš.“
A já na to, že to není možné, že sedím u něj v obýváku.
Slyším Johnův smích.
„Ty si děláš legraci,“ říká. Když vycítí, že nedělám, ptá se, jsem-li na správné adrese.
„Jasně, B210,“ směju se teď zase já.
„No to moc jasně není. Je to sice 210, ale D. A ne B!“
Strnu. Konečně mi vše dochází. Mohlo by to být i komické, ale mě není vůbec do smíchu. Být to někde jinde, tak snad. Jenže v Atlantě v Georgii, kde se striktně dbá na soukromí, bezpečnost a pořádek a kde je poměrně velké množství zbraní mezi lidmi, už situace tak vtipná není.
Potichu pokládám telefon, balím si rozložené věci a co nejrychleji a pokud možno nenápadně odcházím z cizího bytu. Nikdo během mé nezvané návštěvy do bytu nepřišel, nikdo mě naštěstí neviděl přicházet ani odcházet, a tak to nakonec dopadlo dobře.

1 komentář:

  1. Super příběh, moc se mi líbí. Vtipně napsané. Dana

    OdpovědětVymazat