Povídky o Papetce - napsala Klára Šoutová

Uběhla už dlouhá doba po tom, co nám poprvé vylezla z květináče. Jako malá jsem si chtěla vypěstovat dub, ale místo dubu nám na svět přišel jakýsi dubový škřítek. Nikdo z rodiny pořádně neví, jak se to stalo, ale rychle jsme ji přijali mezi sebe…Nebo, Bůh ví, jestli se v tomto případě vlastně jedná o ženu, je to spíše takové stvořeníčko. Měla hlavičku z žaludového plodu a když jste ji vzali do dlaní, pohodlně se vám v nich schoulela. Říkali jsme jí Papetka, protože neustále padala a její velká hlavička při úderu země dělala výrazné pa papa pá. Nikdy nám neřekla ani slovo a okolní svět o ní prakticky vůbec nevěděl. Buď se dobře schovávala, anebo jsme ji viděli jen já, brácha a táta s mámou. Na to do teď nemáme odpověď. Má svůj vlastní květináč s hlínou, kterou na noc vždy zalejeme vodou. Vždy se do ní v noci zahrabe a ráno po bytě cupitají malé nadšené nožičky, ale ten binec po hlíně, to nám fakt obrovskou radost nedělá. Věřím v to, že Papetka nosí štěstí. Jednoho dne se potají propašovala do rodinného auta, když jel taťka do práce. Měl nehodu, takovou, že se po ni z auta stane jedna velká zmačkaná plechovka, ale on to zázrakem přežil jen s jedním nalomeným žebrem. 

A co v kapse nenašel, naši Papetku, která svou žaludovou hlavičku zase schovala hluboko do jeho náprsní kapsy. Moc ráda si hraje s naším nábytkem, vždycky do něj zaklepe ručičkou a přitom kývá svou kebulkou ze strany na stranu. Má ráda zvuk plechu, takže si dokážete představit ten šumivý rachot. Nebolí vás z něj hlava, ale určitě ho nepřeslechnete. Většinu plechových věcí, které měla na dosah, jsme přemístili do garáže, kde si s nimi mohla dovádět, jak chce. Ale někdy je mi Papetky líto. Vždy se umí zabavit, ale kdyby tak měla někoho sobě si podobného. Bereme ji jako člena rodiny a jakmile z něčeho trucuje, tak se postaráme o to, aby se v tu chvíli necítila sama. A tak jsem znovu, ve svých 23 letech našla ve sklepě velký květináč a zasadila do něj lískový oříšek. Nemám ani páru, jestli mé dětské já ten květináč s Papetkou nějakým záhadným způsobem začarovalo, ale to už teď nezjistím, musím se soustředit na přítomnost. Když jsem se však ráno probudila a šla našeho nového budoucího člena rodiny zalít, vidím ho pohozeného na zemi mezi hromádkami popadané hlíny z květináče, ze kterého mě se svojí hlavičkou nehybně pozorovalo naše žalůdkové stvoření. ,,Třeba ho neviděla.“ pomyslela jsem si, 

a zasadila lískový oříšek jinde. To samé se však v průběhu dne zopakovalo, a Papetka, jak už je jí tak známé, kolem toho udělala neuvěřitelný čurbes. 

,,Nechceš kamaráda, tak ho mít nebudeš.“ Pohodila jsem rameny a přebytečné květináče zas uklidila na jejich původní místo. A jako kdyby se absolutně nic nestalo, si to svýma dubovýma nožičkama přicupitala na zahradu, kde strávila celý den. Když jsem šla v noci umlčet svoji žízeň, uviděla jsem ji v šeru sedět u otevřeného okna, jak pozoruje hvězdy. Když jsem k ní přišla blíž, uslyšela jsem výrazné cvrčení a jakmile mi s ručičkama nadzvedla jeho zdroj, tak mi to cvrček skočil přímo do oka. Já vyjekla a v šoku na ni zvýšila hlas, ona si to jen se svým dřevitým výrazem nakročila jiným směrem, aby mě nemusela poslouchat. Ještě se na mě naposledy otočila, když se přede mnou uraženě zahrabala do jejího květináče. Žít s Papetkou bylo opravdu záživné, to vám povídám, ale alespoň se člověk nenudí. Ne, to rozhodně ne.