![]() |
| Foto: Miroslav Zajíc |
22. listopadu 1989 v 18.55 v Laterně magice jste mi slíbil, že jestli otiskneme právě dokončené interview s Vámi, darujete mi cenu Olofa Palmeho. Určitě jste tehdy netušil, že výrobní lhůta Mladého světa je třítýdenní, a tak než naše číslo s tím rozhovorem vyšlo, vystřídalo se několik vlád, ústředních výborů a cenu Olofa Palmeho jste věnoval jiným.
Abyste mohl splnit „slovo královské“, nabízím Vám cenu Olofa Palmeho za interview s Václavem Havlem po volbě nového prezidenta republiky.
21. května 1990
Dana Emingerová, redaktorka MS
Vážená paní redaktorko,
děkuji Vám za Vaši velkorysou nabidku, kterou v principu přijímám. Naše „výrobní lhůta“ pro žádosti o interview je však bohužel ještě delší, než výrobní lhůta MS.
![]() |
| Foto: Miroslav Zajíc |
21. května 1990
Dana Emingerová, redaktorka MS
Vážená paní redaktorko,
děkuji Vám za Vaši velkorysou nabidku, kterou v principu přijímám. Naše „výrobní lhůta“ pro žádosti o interview je však bohužel ještě delší, než výrobní lhůta MS.
V roce 1991 Vám interview rád poskytnu. V případě, že bych byl náhodou ještě prezidentem, obraťte se začátkem roku na tiskové oddělení Kanceláře prezidenta republiky, v opačném případě přímo na mě.
24. května 1990
Jak se máte?
Děkuji za optání, dobře.
Co vás překvapilo ve světě mocných?
Uvědomuji si znovu a znovu, jak strašně důležité jsou osobní vlastnosti politiků, jejich vztahy a vzájemné animosity. Jak nedozírný politický vliv mohou mít jejich dobré a špatné charakterové rysy na osudy miliónů lidí... A to je pro mě překvapivá a do jisté míry šokující zkušenost. Týká se jak naší vnitropolitické scény, tak scény mezinárodní. Nedávno jsem viděl Krále Leara v provedení anglického Národního divadla. Poté, co jsem nabyl svých zkušeností v prezidentské funkci, ta hra ke mně mluvila naprosto novou řečí. Vždyť Král Lear je vlastně trošku o tom, že jakési neshody v rodině mají za následek dělení říše.
Nechystáte nějakou hru z prezidentského prostředí?
Čirou náhodou jsem měl takovou hru rozepsanou v roce 1989. Po revoluci jsem rukopis zahodil, ale možná se k tomu tématu někdy vrátím. Hra pojednávala o světě mocných: i když jsem o něm tehdy celkem nic nevěděl, protože jsem se v něm nepohyboval, jakýmsi zvláštním způsobem mě dráždil. Přitahovalo mě téma odchodu od moci: nakolik se mocnému zhroutí svět, když je vypuzen ze svého křesla.
Co ve vás vzbuzuje největší obavy a strach?
Po pravdě řečeno se mě osobně fyzicky nedotýká ani tolik strach z toho, že s naší zemí to dopadne špatně, že se sesype vláda, parlament, rozpadne stát, že budou ohromné stávky, sociální krize, zmatky, že se začnou drát do popředí diktátoři a podobně.
Bývalí příslušníci StB svými verzemi neplní jen plátky typu Expres. Člověk, i když jim nevěří, přesto má semínko pochybnosti zaseto... Věděl jste během revolučních dní něco o vnitromocenském zákulisí tušil?
Nic víc, než kterýkoliv jiný občan. Rozhodně tomu nebylo tak, že bych měl své odposlouchávací zařízení někde v sekretariátu ÚV KSČ nebo svého špióna, který by mi referoval o jejich pletichách.
V listopadu jsme se pyšnili sametovou slušností. Nevrací se vývoj k tomu, že se slušní lidé prohrávají proto, že některé věci prostě nedělají, a vítězí demagogové a egoisté, kteří se nestydí křičet, lhát a podvádět?
Už několikrát jsem v dřívějších dobách tvrdil, že společnost je složité a záhadné stvoření a že je krajně neprozřetelné vždycky věřit té tváři, kterou momentálně nastavuje. Natož považovat ji za tu jedinou a pravou.
24. května 1990
Jak se máte?
Děkuji za optání, dobře.
Co vás překvapilo ve světě mocných?
Uvědomuji si znovu a znovu, jak strašně důležité jsou osobní vlastnosti politiků, jejich vztahy a vzájemné animosity. Jak nedozírný politický vliv mohou mít jejich dobré a špatné charakterové rysy na osudy miliónů lidí... A to je pro mě překvapivá a do jisté míry šokující zkušenost. Týká se jak naší vnitropolitické scény, tak scény mezinárodní. Nedávno jsem viděl Krále Leara v provedení anglického Národního divadla. Poté, co jsem nabyl svých zkušeností v prezidentské funkci, ta hra ke mně mluvila naprosto novou řečí. Vždyť Král Lear je vlastně trošku o tom, že jakési neshody v rodině mají za následek dělení říše.
![]() |
| Mladý svět 19/1991 |
Čirou náhodou jsem měl takovou hru rozepsanou v roce 1989. Po revoluci jsem rukopis zahodil, ale možná se k tomu tématu někdy vrátím. Hra pojednávala o světě mocných: i když jsem o něm tehdy celkem nic nevěděl, protože jsem se v něm nepohyboval, jakýmsi zvláštním způsobem mě dráždil. Přitahovalo mě téma odchodu od moci: nakolik se mocnému zhroutí svět, když je vypuzen ze svého křesla.
Stalo se mi vícekrát při psaní her, že jsem poukázal na něco, co teprve přijde... což není žádná nějaká moje zvláštní zásluha, to vyplývá ze samotného tajemství dramatu.
Nakolik by se zhroutil svět vám, kdybyste byl vypuzen ze svého křesla?
Vůbec ne.
Nakolik by se zhroutil svět vám, kdybyste byl vypuzen ze svého křesla?
Vůbec ne.
Michael Kocáb nám napůl ironicky a napůl vážně řekl, že nový režim ho jako umělce zničil, protože mu vzal téma. Cítíte se jako dramatik v podobné situaci?
Shodou okolností jsem měl před několika dny schůzku se svými kolegy divadelníky, která navazovala na podobná setkání ještě před listopadem. Přesně na toto téma jsme mluvili celý večer - o tom, zda jsme či nejsme zbaveni tématu. Já se domnívám, že dnešní doba otevřela nesmírné množství témat nových. Přímo na mě dorážejí, útočí, pokoušejí mě. Jen kdybych měl čas, možnosti a soustředění... Kolegové, kteří mají více volno na psaní, mi však oponovali a říkali, že je to otázka let, že téma musí ležet nějaký čas v duši, než se může proměnit v dobré drama. Ale já mám pocit, že bych ihned věděl, o čem psát.
Co by to bylo?
Dnes vidíme kolem sebe pozoruhodné věci. Obzvlášť by mě bavilo mapovat takové základní existenciální situace — nejen strach z budoucnosti, strach ze svobody, ale začíná být strach z vlastní minulosti. Je to téma, které na povrch vyplouvá ve známém problému lustrací. Společnost byla zapletena do jakýchsi sítí. Ty roztrhala, zbavila se jich. Jenže teď má strach z reflexe vlastní minulé zapletenosti. To mi připadá velmi dramaticky dráždivé.
Můžete to upřesnit?
Představme si, že někdo byl celý život obtěžován StB, celý život všelijak brusli a vykrucoval se. Nakonec měl pocit, že jim jakžtakž unikl, že je jakžtakž obelhal. Tomu člověku se po revoluci ulevilo, oddechl si, že má konečně od nich pokoj... a teď najednou přichází nový strach. Slyší, jak se jeden za druhým ti, co jsou označováni jako tajní spolupracovníci StB, zapřísahají, že žádnými spolupracovníky nebyli, že je tam někdo napsal bez jejich vědomí, že na základě jedné schůzky v kavárně z nich okamžitě udělali kandidáty tajné spolupráce nebo ještě něco horšího, aby si nějaký policista splnil čárku.
Je spousta lidí, kteří se touží nechat prolustrovat, aby mohli potvrdit svou bezúhonnost.
Vzpomínám si v té souvislosti na jednu veselou historii. Stalo se mi tady na Hradě, že jsme měli jakousi schůzi, během které mi kdosi strčil velikou, velice úřední, tajemnou obálku, zapečetěnou a s razítkama. Na ní byl nalepený papírek, kde bylo napsáno: Václav Havel, narozen 5. 10. 1936. A teď tam bylo datum – řekněme 4. 5. 1965 – KANDIDÁTEM. Pak nějaké jiné datum – třeba 17. 4. 1967 – PŘIJAT.
Shodou okolností jsem měl před několika dny schůzku se svými kolegy divadelníky, která navazovala na podobná setkání ještě před listopadem. Přesně na toto téma jsme mluvili celý večer - o tom, zda jsme či nejsme zbaveni tématu. Já se domnívám, že dnešní doba otevřela nesmírné množství témat nových. Přímo na mě dorážejí, útočí, pokoušejí mě. Jen kdybych měl čas, možnosti a soustředění... Kolegové, kteří mají více volno na psaní, mi však oponovali a říkali, že je to otázka let, že téma musí ležet nějaký čas v duši, než se může proměnit v dobré drama. Ale já mám pocit, že bych ihned věděl, o čem psát.
Co by to bylo?
Dnes vidíme kolem sebe pozoruhodné věci. Obzvlášť by mě bavilo mapovat takové základní existenciální situace — nejen strach z budoucnosti, strach ze svobody, ale začíná být strach z vlastní minulosti. Je to téma, které na povrch vyplouvá ve známém problému lustrací. Společnost byla zapletena do jakýchsi sítí. Ty roztrhala, zbavila se jich. Jenže teď má strach z reflexe vlastní minulé zapletenosti. To mi připadá velmi dramaticky dráždivé.
Můžete to upřesnit?
Představme si, že někdo byl celý život obtěžován StB, celý život všelijak brusli a vykrucoval se. Nakonec měl pocit, že jim jakžtakž unikl, že je jakžtakž obelhal. Tomu člověku se po revoluci ulevilo, oddechl si, že má konečně od nich pokoj... a teď najednou přichází nový strach. Slyší, jak se jeden za druhým ti, co jsou označováni jako tajní spolupracovníci StB, zapřísahají, že žádnými spolupracovníky nebyli, že je tam někdo napsal bez jejich vědomí, že na základě jedné schůzky v kavárně z nich okamžitě udělali kandidáty tajné spolupráce nebo ještě něco horšího, aby si nějaký policista splnil čárku.
Je spousta lidí, kteří se touží nechat prolustrovat, aby mohli potvrdit svou bezúhonnost.
Vzpomínám si v té souvislosti na jednu veselou historii. Stalo se mi tady na Hradě, že jsme měli jakousi schůzi, během které mi kdosi strčil velikou, velice úřední, tajemnou obálku, zapečetěnou a s razítkama. Na ní byl nalepený papírek, kde bylo napsáno: Václav Havel, narozen 5. 10. 1936. A teď tam bylo datum – řekněme 4. 5. 1965 – KANDIDÁTEM. Pak nějaké jiné datum – třeba 17. 4. 1967 – PŘIJAT.
A ve mně ztuhla krev. Když jsem obálku otevřel, zjistil jsem, že mi někdo poslal dokumenty o tom, kdy jsem se stal kandidátem a kdy členem Svazu spisovatelů, což je legrace. Ale to ztuhnutí krve, když jsem viděl obálku, to je přesně ten fenomén, o němž mluvím a který by mě například jako jedna z tisíce věcí, co můžeme pozorovat kolem sebe, zajímal v dramatu. Člověk, který má pocit, že vybruslil, a který se teď bojí, že možná nevybruslil.
Co ve vás vzbuzuje největší obavy a strach?
Po pravdě řečeno se mě osobně fyzicky nedotýká ani tolik strach z toho, že s naší zemí to dopadne špatně, že se sesype vláda, parlament, rozpadne stát, že budou ohromné stávky, sociální krize, zmatky, že se začnou drát do popředí diktátoři a podobně.
Mám-li z něčeho strach, tak z toho, že se na té velmi neklidné rozbouřené politické scéně třeba nebudu umět pohybovat, jak bych měl. Plnit úkoly, které jsem na sebe vzal, a očekávání, jimiž je můj pobyt v této funkci provázen. Je to cosi, co by se snad dalo nazvat trémou. Bojím se, jestli – až se octnu ve velmi složitých situacích – je budu umět řešit.
Nerad bych ale, aby to vyznívalo, že jsem jakási hromádka panického neštěstí a nesebedůvěry. Naopak, tato trvalá pochybnost o sobě samém a trvalá nejistota je tím nejlepším motorem usilování a snažení. Je to ve svých důsledcích vlastně produktivní vlastnost. Pakliže jsem něco dobrého vykonal, bylo to hlavně proto, že jsem byl hnán potřebou zjistit, zda dokážu něco, o čem si nejsem jist, že na to budu stačit.
Mnohé z nás děsí, co se dnes děje na Slovensku. Myslíte, že lze trvale odvrátit volání Slováků po samostatnosti? Vždyť ta otázka byla vždycky v rozhodujících okamžicích dějin naší republiky znovu nastolena.
Mým úkolem není bránit žádnému národu v jeho ambicích. Nedomnívám se, že Slovensko touží po plné samostatnosti. Nicméně, pokud by po ní toužilo, má na ni plné právo. Museli by však o tom občané Slovenska rozhodnout ústavním a demokratickým způsobem.
Hodnoty, které vás vynesly až do prezidentského úřadu, jsou dnes, zdá se, na hony vzdálené všednímu životu. Obrazně řečeno: zatímco na Hradě sedí vizionář, v podhradí lidi do sebe kopou. Neleží mezi vašimi ideály a realitou příliš hluboká propast?
Mně se zdá, že právě proto, že situace je taková, jaká je, musím znovu, a možná daleko víc než dosud, připomínat duchovní hodnoty, apelovat na mravní kritéria. I když to třeba každodenní život nějak zvlášť neovlivní, kamínek se skládá ke kamínku.
Mnohé z nás děsí, co se dnes děje na Slovensku. Myslíte, že lze trvale odvrátit volání Slováků po samostatnosti? Vždyť ta otázka byla vždycky v rozhodujících okamžicích dějin naší republiky znovu nastolena.
Mým úkolem není bránit žádnému národu v jeho ambicích. Nedomnívám se, že Slovensko touží po plné samostatnosti. Nicméně, pokud by po ní toužilo, má na ni plné právo. Museli by však o tom občané Slovenska rozhodnout ústavním a demokratickým způsobem.
Hodnoty, které vás vynesly až do prezidentského úřadu, jsou dnes, zdá se, na hony vzdálené všednímu životu. Obrazně řečeno: zatímco na Hradě sedí vizionář, v podhradí lidi do sebe kopou. Neleží mezi vašimi ideály a realitou příliš hluboká propast?
Mně se zdá, že právě proto, že situace je taková, jaká je, musím znovu, a možná daleko víc než dosud, připomínat duchovní hodnoty, apelovat na mravní kritéria. I když to třeba každodenní život nějak zvlášť neovlivní, kamínek se skládá ke kamínku.
Já jsem vždycky odmítal jakékoli srovnávání s Masarykem, ani teď se s ním nemíním srovnávat. Nicméně na jednu věc bych rád upozornil: první léta naší republiky po roce 1918 byla svou atmosférou velmi podobná době, kterou prožíváme dnes. Masaryk se tím nenechal znechutit, nevrátil se kamsi do profesorské pracovny. Trval na tom, že mravní ideály se časem zhodnotí. V této věci by mi měl být asi příkladem.
Co právě teď čtete?
Postavy a problémy české historie od Josefa Pekaře. Zaujal mě jeho kultivovaný pohled na významné osobnosti a momenty našich dějin.
Když jsme u těch významných momentů, co se podle vás dnes nejvíc zkresluje na událostech kolem 17. listopadu 1989?
Nenalézám nějaké zjevné lži. Spíš si tu a tam někdo ohřívá svou polívčičku a líčí svou roli jako významnější, než ve skutečnosti byla. Opět bych se vrátil k 28. říjnu 1918, kterým jsem se zabýval hlouběji. Četl jsem mnoho a mnoho vzpomínek pamětníků, velkou hromadu knih a časopisů, které během první republiky vycházely. Jak čas plynul, množili se autentičtí svědkové. Postupně „vycházelo najevo“, kolik nových a nových hrdinů ten 28. říjen měl a jak veledůležitou roli v něm ten či onen hrál... což je ovšem normální a lidské.
Máme spíš na mysli ono tolik diskutované zákulisí...
To, co je nejasné, čím se už přes rok zabývají parlamentní komise, čím se zabývá leckdo, včetně známého pana Dolejše, je představa, nesmírně svůdná a dráždivá, že za viditelným děním je ještě jakési tajemné pozadí, které někdo odhalí.
Co právě teď čtete?
Postavy a problémy české historie od Josefa Pekaře. Zaujal mě jeho kultivovaný pohled na významné osobnosti a momenty našich dějin.
Když jsme u těch významných momentů, co se podle vás dnes nejvíc zkresluje na událostech kolem 17. listopadu 1989?
Nenalézám nějaké zjevné lži. Spíš si tu a tam někdo ohřívá svou polívčičku a líčí svou roli jako významnější, než ve skutečnosti byla. Opět bych se vrátil k 28. říjnu 1918, kterým jsem se zabýval hlouběji. Četl jsem mnoho a mnoho vzpomínek pamětníků, velkou hromadu knih a časopisů, které během první republiky vycházely. Jak čas plynul, množili se autentičtí svědkové. Postupně „vycházelo najevo“, kolik nových a nových hrdinů ten 28. říjen měl a jak veledůležitou roli v něm ten či onen hrál... což je ovšem normální a lidské.
Máme spíš na mysli ono tolik diskutované zákulisí...
To, co je nejasné, čím se už přes rok zabývají parlamentní komise, čím se zabývá leckdo, včetně známého pana Dolejše, je představa, nesmírně svůdná a dráždivá, že za viditelným děním je ještě jakési tajemné pozadí, které někdo odhalí.
Nevylučuji možnost, že zásah 17. listopadu skrýval určité mocenské vnitrostranické ambice, že někdo chtěl inscenací zákroku znemožnit někoho jiného. Ale zase se mi nezdá, že jde o sugestivní tajemnou detektivku.
Umím si velmi dobře představit, že někteří straničtí funkcionáři mohli směrem níž vyslat signál, že kdyby se nějakým tvrdším způsobem zasáhlo proti studentům, mohla by to být záminka k mocenskému vzestupu. A umím si představit, že někdo níž, kdo takový signál zaslechl, si ho už dál rozpracoval do jakéhosi scénáře.
Myslím, že tehdy šlo spíš o soubor takových náznaků, nápovědí nebo určitých doporučení než nějakých písemných instrukcí, takže se to těžko rekonstruuje... Takové ty atmosférické a psychologické nálady, jak je v politickém dění pozoruji i nyní.
Bývalí příslušníci StB svými verzemi neplní jen plátky typu Expres. Člověk, i když jim nevěří, přesto má semínko pochybnosti zaseto... Věděl jste během revolučních dní něco o vnitromocenském zákulisí tušil?
Nic víc, než kterýkoliv jiný občan. Rozhodně tomu nebylo tak, že bych měl své odposlouchávací zařízení někde v sekretariátu ÚV KSČ nebo svého špióna, který by mi referoval o jejich pletichách.
V listopadu jsme se pyšnili sametovou slušností. Nevrací se vývoj k tomu, že se slušní lidé prohrávají proto, že některé věci prostě nedělají, a vítězí demagogové a egoisté, kteří se nestydí křičet, lhát a podvádět?
Už několikrát jsem v dřívějších dobách tvrdil, že společnost je složité a záhadné stvoření a že je krajně neprozřetelné vždycky věřit té tváři, kterou momentálně nastavuje. Natož považovat ji za tu jedinou a pravou.
28. říjen 1918 probíhal podobně jako 17. listopad 1989. V roce 1968 jsme pokojně vzdorovali sovětské okupaci. Čas od času, v takových vypjatých historických okamžicích, je naše společnost schopna v sobě zmobilizovat jakousi tradici humanity, tolerance, slušnosti. To je ale jen jeden z potenciálů, který v ní dřímá.
I když nás ta řevnivost a podezírání a útočení a nadřazování vlastních zájmů frustruje a otravuje, je to fáze, kterou projít musíme. Jedno vzepětí v mezním historickém okamžiku, kdy běží o všechno a kdy lidé jsou schopni být svorni, ze dne na den neodstraní čtyřicetileté dílo zkázy.
Bylo na tom „díle“, něco, co stojí za to neztratit?
Určitě výhody život v totalitě měl. Nevyplývaly z jeho programu, ale spíš z toho, že jsme byli systémem dušeni. A to v lidech tu a tam probouzelo určité potence, které by se v normálně fungující demokracii tolik neprojevily.
Bylo na tom „díle“, něco, co stojí za to neztratit?
Určitě výhody život v totalitě měl. Nevyplývaly z jeho programu, ale spíš z toho, že jsme byli systémem dušeni. A to v lidech tu a tam probouzelo určité potence, které by se v normálně fungující demokracii tolik neprojevily.
Krize hodnot je ve vyspělé euroamerické civilizaci velmi hlubinná. Díky tomu, že u nás chybělo mnohé z toho, co mají lidé ve svobodných prosperujících zemích, nepodléhali jsme krizovým ukazům, vyplývajícím ze stavu obecné prosperity.
Nedávno jsem o tom mluvil s holandským předsedou vlády panem Lubbersem, který mi vyprávěl, že hlavní problém jejich společnosti je jakási ztráta smyslu života. Zvlášť u mladé generace se projevuje frustrace z toho, že všechno mají.
Mluvil o tom, že příklon k hnutí Zelených a starost o ekologickou situaci zeměkoule je čímsi, co zase lidem dává určitý smysl, cíle, hodnoty, o které lze ještě usilovat.
Vy se teď hodně stýkáte s cizinci. Jak nás vidí? My sami se občas v sebehodnocení potácíme ode zdi ke zdi. Na jedné straně se chováme, jako by Československo bylo pupkem světa, na druhé straně se bojíme, jestli jsme se už nepropadli někam do střední Asie, která jen těžko svět dohoní.
Cizinci, s nimiž se setkávám, jsou převážně významní politikové. Charakteristické je pro ně kultivovanost, slušnost, zdvořilost, vkus, takt, což občas našim politikům ještě schází.
Vy se teď hodně stýkáte s cizinci. Jak nás vidí? My sami se občas v sebehodnocení potácíme ode zdi ke zdi. Na jedné straně se chováme, jako by Československo bylo pupkem světa, na druhé straně se bojíme, jestli jsme se už nepropadli někam do střední Asie, která jen těžko svět dohoní.
Cizinci, s nimiž se setkávám, jsou převážně významní politikové. Charakteristické je pro ně kultivovanost, slušnost, zdvořilost, vkus, takt, což občas našim politikům ještě schází.
Díky těmto vlastnostem svých partnerů se nesetkávám ani s takovým, ani s onakým vyhraněným stanoviskem. Všichni – jsou to lidé vzdělaní, znalí historie – vnímají Československo jako zemi, která bývala regulérní součástí demokratické Evropy, ale zásluhou komunismu byla odříznuta od své vlastní minulosti, od svých tradic.
Chápou, že dnes máme bezpočet problémů s nalézáním své identity. Na jedné straně pozoruji respekt k důstojnému průběhu listopadové revoluce a na druhé takové signály určité starostlivosti, porozumění a naděje, že své potíže vyřešíme, protože je v zájmu obecném, celoevropském, abychom je zvládli.
Coby disident jste napsal esej Slovo o slovu, ve kterém jste se zamýšlel nad tím, jak velký význam může mít – vždyť se za slova tehdy u nás zavíralo! Nemrzí vás, že už ztratila svou dřívější váhu? Že ať se řekne cokoliv, tak to vlastně nic neznamená.
Existujeme skutečně v době zvláštní inflace a zároveň devalvace slova. Ani je nestačíme všechny zaznamenat, protože vychází tolik novin, komentářů… Je to takové nepřehledné a neurčité stádium, kdy tisíce moudrých slov mohou projít zcela nepovšimnuty, a jedno neuvážené vyvolá naprosto nesmyslný rozruch. Ale za další dva dny už se na to zapomene, což je opět charakteristické pro náš současný politický život.
Jako pat, kterým skončila vaše srážka s panem Bartončíkem. Oba jste váš rozhovor reprodukovali jinak a jediné, o čem byla veřejnost přesvědčena, bylo, že jeden z vás nemluví pravdu.
V takovém případě si musí ten, kdo u toho rozhovoru nebyl, vybrat, komu bude věřit.
Kdysi jste vyjádřil názor, že kdo se bere příliš vážně, vystavuje se nebezpečí, že bude směšný. Kdo se dovede vysmát sám sobě, směšnost neriskuje… Jak se tahle životní moudrost snoubí s prezidentem?
Svůj smysl pro vnímání absurdních dimenzí vlastního bytí jsem neztratil. Bezděčnou směšnost mnoha okamžiků svého dnešního veřejného působení si velmi dobře uvědomuji, nemohu to však dávat příliš najevo. Situace v naší zemi je vážná a na veřejnost by asi nepůsobilo dobrým dojmem, kdyby prezident byl někdo, kdo si trvale dělá legraci sám ze sebe. Takže si to jaksi musím nechávat spíš pro sebe, že?
S prezidentováním ale souvisejí i jiné věci. Náš kolega se na vlastní kůži přesvědčil, že v Rybárně je stůl, ke kterému paní vedoucí nikdy nikoho nepustí…
Ta hospůdka je především velmi blízko mého domova. Z toho vyplývá, že jsem tam býval častým hostem. Vedoucí paní Beranová, se kterou se léta přátelím, měla dokonce svého času potíže z toho, že tam chodím, a byla v Rybárně nějakou mafií RaJ Prahy 2 vypuzena. Revoluce jí pomohla se vrátit a já její hospůdku navštěvuji jako dříve, i když teď už pochopitelně míň.
Coby disident jste napsal esej Slovo o slovu, ve kterém jste se zamýšlel nad tím, jak velký význam může mít – vždyť se za slova tehdy u nás zavíralo! Nemrzí vás, že už ztratila svou dřívější váhu? Že ať se řekne cokoliv, tak to vlastně nic neznamená.
Existujeme skutečně v době zvláštní inflace a zároveň devalvace slova. Ani je nestačíme všechny zaznamenat, protože vychází tolik novin, komentářů… Je to takové nepřehledné a neurčité stádium, kdy tisíce moudrých slov mohou projít zcela nepovšimnuty, a jedno neuvážené vyvolá naprosto nesmyslný rozruch. Ale za další dva dny už se na to zapomene, což je opět charakteristické pro náš současný politický život.
Jako pat, kterým skončila vaše srážka s panem Bartončíkem. Oba jste váš rozhovor reprodukovali jinak a jediné, o čem byla veřejnost přesvědčena, bylo, že jeden z vás nemluví pravdu.
V takovém případě si musí ten, kdo u toho rozhovoru nebyl, vybrat, komu bude věřit.
Kdysi jste vyjádřil názor, že kdo se bere příliš vážně, vystavuje se nebezpečí, že bude směšný. Kdo se dovede vysmát sám sobě, směšnost neriskuje… Jak se tahle životní moudrost snoubí s prezidentem?
Svůj smysl pro vnímání absurdních dimenzí vlastního bytí jsem neztratil. Bezděčnou směšnost mnoha okamžiků svého dnešního veřejného působení si velmi dobře uvědomuji, nemohu to však dávat příliš najevo. Situace v naší zemi je vážná a na veřejnost by asi nepůsobilo dobrým dojmem, kdyby prezident byl někdo, kdo si trvale dělá legraci sám ze sebe. Takže si to jaksi musím nechávat spíš pro sebe, že?
S prezidentováním ale souvisejí i jiné věci. Náš kolega se na vlastní kůži přesvědčil, že v Rybárně je stůl, ke kterému paní vedoucí nikdy nikoho nepustí…
Ta hospůdka je především velmi blízko mého domova. Z toho vyplývá, že jsem tam býval častým hostem. Vedoucí paní Beranová, se kterou se léta přátelím, měla dokonce svého času potíže z toho, že tam chodím, a byla v Rybárně nějakou mafií RaJ Prahy 2 vypuzena. Revoluce jí pomohla se vrátit a já její hospůdku navštěvuji jako dříve, i když teď už pochopitelně míň.
Pokud jde o ten stůl, budu muset paní Beranové říct, aby k němu návštěvníky pouštěla. Ona mi, když se tam někdy zastavím, nějaké místo asi najde a trošku by mě mrzelo, kdyby třeba celé týdny zůstal prázdný v očekávání, že tam náhodou přijdu.
V Dálkovém výslechu jste řekl, cituji: „Můj život byl provázen různými citovými vztahy.“ Změnila v této oblasti něco skutečnost, že jste prezidentem?
Odpovím mazaně: Odpovím tím, že nemám pocit, že by můj úřad změnil mou duši a mou povahu.
A zbývá vám vůbec dneska čas na lásku?
Jistě myslíte lásku k bližnímu, že?!
Jak jinak…
Ano, zbývá.
V Dálkovém výslechu jste řekl, cituji: „Můj život byl provázen různými citovými vztahy.“ Změnila v této oblasti něco skutečnost, že jste prezidentem?
Odpovím mazaně: Odpovím tím, že nemám pocit, že by můj úřad změnil mou duši a mou povahu.
A zbývá vám vůbec dneska čas na lásku?
Jistě myslíte lásku k bližnímu, že?!
Jak jinak…
Ano, zbývá.





