Opravdu mě postupně naplňovalo zvláštní tušení, že více než mé svědomí, nakazila mé tělo nějakou záhadnou nemocí. K celému mému drbacímu nutkání se totiž přidalo i nepříjemné svírání. Jako by mou tělesnou schránku obtahovala velká ponožka z nějakého matného hladkého celofánu. Po každém pokusu se z ní vysoukat to na posteli zašustilo. Jen trochu zbývalo. Šust. Jen kousek. ŠUST. Ještě malý. ŠUSST. A… Mila, ležící vedle mě na posteli, se otočila. Snažil jsem se proto dovysvobodit o něco potišeji. Chyběl poslední pohyb. Ruce jako by pořád neexisstovaly. Tak alespoň že nohy sspolupracovaly, jak kdyby se stali jen jednou. Volnosst! Konečně!
Radost z vítězsství však netrvala dlouho. Bez mé fussekle mě nečekaně překvapila zima. Otevřel jsem oči do noci. Obklopovala mě ale úplně jiná tma, než jsssem očekával. Velká část míssstnosssti mi přišla modrá nebo fialová. Jen u zdi sssvítil rudo-žlutý radiátor. Ten pohled mě ale víc přitahoval, než polekal. Jaké by to bylo lehnout sssi přímo k němu. Vyhřívat ssse hned u zdroje. Už jsssem ssse k němu chtěl přitulit. Ale co to? Podíval jsssem ssse i za sssebe na druhou ssstranu míssstnosssti a possstele. V božsky teplé zlato-červeni vedle mě zářila má ssspící žena. Jednou jsssem k ní zasss pocítil lásssku, která už mezi námi dávno zmizela. Pomalu jsssem sssse k ní plížil po povlečení. Až jssssem sssse mohl obmotat kolem její nohy…a ruky…a hlavu jí položit na hrudník. Neskutečné blaho! Ssssálalo z ní takové teplo! V tu chvíli by sssse mi žádná žena víc nezavděčila. Chtěl jssssem jí to pošeptat do ouška, ale z pussssy mi vyšlo jen: „Sssss…“
Zřejmě jí to probudilo: „Miláčku, zas tě trápí to tvoje astma?“ Pod váhou mé nohy ssssse pokusssssila trochu posssssadit, aby rozsssssvítila lampičku. Cvak. „Panebože! PANEBOŽE!!!“ KŘIČELA Mila. Já ssssse z ní rychle odmotal, protože jsssssem zcela nechápal, co ssssse vlassssstně děje. Ona toho využila. Bez vysssssvětlení vyběhla ven z ložnice. Přibouchla a zamkla dveře. Pak už jsssssem jen ssssslyšel jak někomu volá a sssssvým roztřessssseným hlasssssem sssse mu sssssnaží něco hrozivého vysssssvětlit.
V pokoji mě to proto dossssst děsssssilo. Čekal jsssssem, co za nebezpečí tu na mě číhá. Taky mě trochu uráželo, že mě sssss tím Mila v pokoji nechala. Možná věděla, jakou věc tajím a moc jí to netěšilo. Ale proč by mě za to nechala třeba i zemřít? Asssssi jí to poradila matka…
Brzy mě z mého vnitřního rozmlouvání vytrhnulo prudké rozletění dveří. Nadssssskočil jsssssem leknutím a radši ssssse ssssschoval pod Milinu deku. Podle hlasssssů šlo rozpoznat, že do pokoje vešla malá ssssskupina mužů. „Šéfe ta ženská nekecala. Bude to macek!“ řekl jeden. Pořád mi nebylo jisssssté, co tu vlassssstně hledají. „Nekecej a radši se připrav. Dobře víš, že s hady není žádná legrace.“ Had! Cože HAD!!! Vymrštil jssssem ssssse z úkrytu. Musssssel jsssssem pryč! To už mě ale sssssvírali zvláštní kleště a ssssstrkali mě do pytle. Než mé tělíčko z šoku vypnulo, zassssslechl jsem udivení: „Koukněte na tu svlečenou kůži tady…Vždyť má tvar člověka!“
