Jiskřivé prosecco pod křídly archanděla - napsala Michaela Holá

Piranské zastaveníčko aneb italská atmosféra v srdci slovinského Piranu  

„Kluci, tady jsme skončili.“ 

Zastavuju před značkou se zákazem vjezdu a ohlížím se na své dva pronásledovatele. Zvedám ruku a kroutím jí v zápěstí na znamení, že otáčíme kola. Míříme zpět na vyasfaltovaný plac přišpendlený na prahu starého města. Plocha pojme několik desítek aut s lidmi, kteří se – stejně jako my – vydávají okouknout cíp slovinského pobřeží, jenž se nejodvážněji noří do Jaderského moře. 

Jako jediná žena v naší partě jsem jednohlasně pověřena jazykovým manévrem s cílem zjistit klíčovou informaci – kde zakotvit. 

Vykročím k okýnku strážce schovaného v malé buňce u výjezdové závory. Nakouknu dovnitř a s nejistým hlasem i ještě nejistější angličtinou mu vysvětluju, že do centra platí zákaz a že si u něj chceme zaparkovat naše tři motorky. Zvedám paži a ukazuju prstem na naši skupinu. Chlapík okamžitě následuje očima mou ruku. Jeho odpověď mě vyloženě potěší – pro motorky je vjezd do původní zástavby povolen. Prý můžeme zastavit tam, kde se nám zrovna zlíbí. Pookřeju, věnuju mu úsměv na rozloučenou a krokem, který se lehce vznáší nad zemí, přestože jsou moje nohy obtěžkány tuhými přezkáči, se vracím zpět. Z dálky šibalsky mrkám na své parťáky. 

„Co je?“ zvídavě se ptají. 

„Smíme jet. Cesta do města je pro motorky volná.“ 

„Hele… seš si jistá? Nechceme si tu dělat kamarády u policie, že ne?“ 

„Ne, hlídač jasně naznačoval, ať jedeme dál…“ odvětím, i když mám lehké pochybnosti, které pečlivě maskuju. Přeci jen jsem nerozuměla všem jeho slovům. 

„Jeď první.“ 

„Jasně,“ kývnu hlavou na znamení souhlasu. Zvykám si, že občas plním roli štítu na bojišti, ale jdu na to. Kdo se bojí, nesmí do lesa. 

Pomalým, velmi uctivým tempem v poledním žáru razíme úzkými uličkami slovinského pobřežního města Piran. 

Přijíždíme na prostranství Kidričevo nabrežje, kde se přímo před našima očima tyčí ráhna kotvících jachet. Istrijským vápencem vydlážděný plac si okupujeme, jen co se protáhneme mezi kamennými retardéry, které striktně definují, kdo sem smí a kdo už ne. 

Parkujeme spolu s pár dalšími šťastlivci přímo před budovou Gledališče Tartini, kde se přes celý roh rozprostírá kavárna Cafe Teater. Její stolky sahají až k hrázi z vápencových kostek a molu městské plovárny. Místo je doslova a do písmene epesní. Nese se tu kultura, vznešenost, pokora a přátelskost – to všechno je cítit ve vzduchu stejně jako sonáty Giuseppe Tartiniho. 

Důstojná, ale přesto lehce ostýchavá scéna převlečení do plavek v centru města je naší krátkou cvičnou divadelní etudou němého představení, konanou přímo před branami divadla. Naštěstí máme nouzi o diváky. Nicméně ten okamžik si o lidskost vyloženě říká. Své ponožky, boty a prádlo necháváme citlivě vůči pohledu ostatních návštěvníků nábřeží schnout na mašinách. 

Zatímco mužské zastoupení mé party spěchá do moře, já s klidem zabírám stolek hned vedle hráze a s dohledem na motorky. Strategičtější pozice by se mi těžko hledala. 

Usazuju se na ručník do plastového křesílka a spokojeně medituju. Upíjím prosecco s jahodou zapíchnutou na okraji sklenky. Sluncem v zenitu nechávám opalovat tělo oblečené jen do bikin. Upřímně… tenhle kout neopouštíme několik hodin. A není divu. 

Piran je město, které se bezmyšlenkovitě neprochází, ale vychutnává. Když mu dáte čas, začne vám servírovat jeden drobný zázrak za druhým: úzká ulička, která se náhle otevře do světla, balkon s prádlem vlajícím nad hlavou, slaná vůně moře, která se mísí s česnekem z kuchyní místních trattorií. Slyšela jsem o Piranu před jeho návštěvou málo, ale i to málo rozpoutalo mou zvědavost. Dokonce ještě dřív, než je u mě zvykem. 

Co mi mysl dovolí, vstřebávám všechny ty oduševnělé informace, které se na mě vyvalí na mnoha online platformách ve vteřině, kdy se o starobylé jádro Piranu zajímám do hloubky. V tomhle líném odpoledním rytmu si začínám uvědomovat, že Piran není jen kulisou mého aperitivu, ale historický skvost, který o sobě může mnohé vyprávět… 

Z promenády Prešernovo nabrežje, kde se dá sedět na kamenech nebo u kavárenského stolku na dosah stínu deštníku, čemuž holduju já, lze jen tak civět do dálky a poslouchat, jak se Jadran tříští o kamennou hráz, která odděluje město od moře. 

Tudy vede přímá linie k mysu s gotickým majákem Piranska rondela, jednomu z nejfotogeničtějších míst celého slovinského pobřeží. Pokud se ale vzdálím od svého pohárku opačným směrem, narazím během pár minut na Tartiniho náměstí, které bývalo vnitřním přístavem. Jenže aby bylo město uchráněno před nákazami, nechali ho v roce 1894 zasypat. O téměř sto let později, v roce 1992, ho další generace pokryla bílým istrijským mramorem. 

Uprostřed prostranství vyvstává bronzová socha onoho slavného skladatele, dotvářející identitu celého dění kolem. Tartiniho náměstí v Piranu elegantně kombinuje barokní, neoklasicistní a secesní styl s moderním urbanismem. Dojímá mě, když se různé kultury a epochy dokážou potkat v jednom prostoru tak přirozeně, že spolu nevedou spor, ale kultivovaný dialog. 

Meditaci se rozhoduji ukončit ochlazením v moři a zaplavat si s nepatrnými živými tvory, o nichž se s mrazením v zádech dozvídám až na břehu. To drobné, bílé a průhledné „cosi“, které svým tempem rozrážím a zprvu považuju za rozvířený nepořádek, je hejnem nežahavého planktonu, jenž nás v moři obklopuje. Jsou to bytosti mírumilovné – stejně jako život na zdejší pevnině. 

Objednávám si závěrečnou skleničku autentického italského prosecca, džbán čisté vody s ovocem a jdu naposledy vystavit tělo slunečním paprskům, abychom se s kluky ještě stihli plně ponořit do tajů okolních krás. 

Kdo má rád výhledy jako já, neměl by minout kostel sv. Jiří, který je pro změnu v benátsko-renesančním stylu. Svou současnou barokní podobu získal po rekonstrukcích v 17. století. Jeho 46 metrů vysokou zvonici stráží archanděl Michael – ochránce námořníků. 

Stačí vystoupat pár desítek schodů a celé město se pode mnou rozprostírá v sytých barvách akvarelu – oranžové střechy, tyrkysové moře, benátská architektura, která mi jednoduše připomene, že Piran byl kdysi hrdou součástí Serenissimy – Benátské republiky. 

To bych nebyla já, kdybych pro změnu nezatoužila zase po klidu. Sejdu o pár ulic níž a můžu se svobodně ztrácet v labyrintu starého města, kde se dá narazit na malé galerie, obchůdky s místní solí nebo kavárny se třemi stolky a atmosférou stvořenou pro malířské plátno. 

Uměleckou nostalgii tu mimochodem můžete zažít i podle Evropské filmové akademie na náměstí Prvního máje (Prvomajski trg), které prohlásila za poklad evropské filmové kultury… 

Snažím se zpětně pochopit, proč na mě tohle město tak silně zapůsobilo. Mám totiž svůj vlastní cestovatelský rituál. Nikdy nezačínám fakty. Nechávám krajinu, aby na mě nejdřív sama promluvila – barvou, vůní, tempem, tím neviditelným pulsem, který člověk cítí dřív, než ho dokáže pojmenovat. Teprve až doma k sobě nechám doléhat skutečnosti, které mé zážitky jemně orámují. A právě tehdy poznám, jestli šlo jen o letmé okouzlení – krátký románek na cestách – nebo o vztah, ke kterému se budu chtít vracet. 

Úplně zapomínáme na hlad, který se zřejmě topí v těch litrech vody, jimiž ho od samého začátku zaháníme. Je pozdní odpoledne a žaludek už se víc klamat nenechá, takže nastává ideální chvíle navštívit jednu z vyhlášených restaurací na pobřeží – třeba Gostilna pri Mari, Pavel nebo malou Fritoline pri Cantini, kde se podávají čerstvé ryby, mušle na víně, kalamáry a těstoviny – zkrátka všechno to, co chutná jako léto. 

Klasické italské restaurace a rodinné podniky tu nesou výraz trattoria (slovinsky gostilna) a tvoří základ tamní kulinární scény. My však ochutnáváme čerstvé pečené ryby, mořské plody i těstoviny v restauraci Gostilna Ivo, kde je to rovněž výjimečné zastaveníčko. Zde se nad naším piranským příběhem snáší opona, jehož dějství však bude mít brzy pokračování. 

Pamatujte, že v Piranu se nejí jen jídlo. V Piranu se hltá atmosféra.

Původní verze:

Jiskřivé prosecco pod křídly archanděla: 

Piranské zastaveníčko aneb italská atmosféra v srdci slovinského Piranu 

„Tak kluci, tady jsme skončili.“ Zastavuju před značkou se zákazem vjezdu a ohlížím se na své dva pronásledovatele. Zvedám ruku a kroutím jí v zápěstí na znamení, že otáčíme kola. Míříme zpět na parkoviště přišpendlené k hranici města. Jako jediný zástupce něžného pohlaví z naší party jsem byla jednohlasně zvolena pro taktický lingvistický manévr s cílem zjistit klíčovou informaci: kde vlastně zaparkovat.

Vykračuju si k okýnku vrátného. Nakouknu dovnitř a s nejistým hlasem, a ještě horší angličtinou se snažím hlídači vysvětlit, že do města platí zákaz a že si přejeme zaparkovat naše tři motorky. Na důkaz toho zvedám paži a ukazuju prstem na naši skupinu, čímž donutím muže následovat očima mou ruku. Dočkala jsem se milé odpovědi v tom smyslu, že pro jednostopá vozidla je vjezd povolen. Místa ke stání si prý máme najít podle libosti. Polichoceně děkuju a krokem, který se lehce vznáší nad zemí, přestože jsou moje nohy spoutány tuhými přezkáčemi, se vracím zpět. Z dálky šibalsky mrkám na své parťáky.

„Co je?“ zvídavě se ptají.

„Smíme jet. Cesta do města je pro motorky volná,“ odpovídám.

„Hele… nerozuměla jsi špatně? Neradi bychom tu navazovali kontakt s místní policií.“

„Ne, hlídač jasně naznačoval, ať jedeme dál…“ odvětím, i když mám lehké pochybnosti, které pečlivě maskuju.

„Jeď první.“

„Jasně.“ Kývnu hlavou na znamení souhlasu. Zvykám si, že občas plním roli štítu na bojišti, ale jdu na to. Kdo se bojí, nesmí do lesa.

Pomalým, velmi uctivým tempem v poledním žáru razíme úzkými uličkami slovinského pobřežního města Piran. Přijíždíme na prostranství Kidričevo nabrežje, kde se přímo před našima očima tyčí ráhna kotvících jachet. Istrijským vápencem vydlážděný plac si okupujeme, jen co se protáhneme mezi kamennými retardéry, které striktně definují, kdo sem smí a kdo už ne.

Parkujeme spolu s pár dalšími šťastlivci přímo před budovou Tartiniho divadla (Gledališče Tartini), kde se přes celý roh rozprostírá kavárna Cafe Teater. Její stolky sahají až k hrázi z vápencových kostek a molu městské plovárny. Místo je doslova a do písmene epesní. Nese se tu kultura, vznešenost, pokora a přátelskost – to všechno je cítit ve vzduchu stejně jako sonáty Giuseppe Tartiniho.

Decentní forma převlečení do plavek v centru města byla naší krátkou cvičnou divadelní etudou němého představení, konanou přímo před branami divadla. Naštěstí jsme měli nouzi o diváky. Nicméně tohle místo si o lidskost vyloženě říkalo. Své ponožky, boty a prádlo jsme citlivě vůči pohledu ostatních návštěvníků nechali schnout na mašinách.

Zatímco mužské zastoupení mojí party spěchalo do moře, já jsem s klidem zabrala kavárenský stolek hned vedle hráze a s dohledem na motorky. Strategičtější místo bych těžko pohledala. Tady jsem si vychutnala své prosecco s jahodou zapíchnutou na okraji sklenky. Slunečními paprsky jsem nechala opalovat tělo oblečené jen do bikin. Popravdě… tohle místo jsme neopustili několik hodin.

A nebylo divu. Piran je město, které se bezmyšlenkovitě neprochází, ale vychutnává. Každý krok tu vede k nějakému drobnému zázraku: k úzké uličce, která se náhle otevře do světla, k balkonu s prádlem vlajícím nad hlavou, k vůni moře, která se mísí s česnekem z kuchyní místních trattorií.

Z promenády Prešernovo nabrežje, kde se dá sedět na kamenech nebo u kavárenského stolku, čemuž holduju já, lze koukat do dálky a poslouchat, jak se Jadran tříští o hranu města. Tudy vede přímá linie ke gotickému majáku na mysu (Piranska rondela), jednomu z nejfotogeničtějších míst celého slovinského pobřeží. Pokud se z mého útočiště vydáte opačným směrem, narazíte během pár minut na Tartiniho náměstí, které bývalo vnitřním přístavem. Aby však bylo město uchráněno před nákazami, v roce 1894 ho zasypali a následně roku 1992 pokryli bílým istrijským mramorem, z něhož uprostřed vyvstává bronzová socha slavného skladatele, dotvářející identitu celého místa. Tartiniho náměstí v Piranu elegantně kombinuje barokní, neoklasicistní a secesní styl s moderním urbanismem.

Kdo má rád výhledy, neměl by minout kostel sv. Jiří (Cerkev sv. Jurija), který je pro změnu v benátsko-renesančním stylu. Svou současnou barokní podobu získal po rekonstrukcích v 17. století. Jeho 46 metrů vysokou zvonici stráží archanděl Michael – ochránce námořníků.

Stačí vystoupat pár desítek schodů a celé město se rozprostře pod vámi jako akvarel – oranžové střechy, tyrkysové moře, benátská architektura, která připomíná, že Piran byl kdysi hrdou součástí Serenissimy – Benátské republiky.

Pokud pro změnu člověk zatouží po klidu, stačí sejít o pár ulic níž a ztratit se v labyrintu starého města, kde se dá narazit na malé galerie, obchůdky s místní solí nebo kavárny se třemi stolky a atmosférou jako z filmu. Tu mimo jiné zažijete na náměstí Prvního máje (Prvomajski trg), které Evropská filmová akademie prohlásila za poklad evropské filmové kultury.

Až se mi z té vizuální nádhery točí hlava. Pomůže mi už jen zchladit se v moři a zaplavat si s pár medúzami, jak jsem se s mrazením v zádech dozvěděla až na břehu. To drobné, bílé a průhledné „cosi“, které jsem se snažila rozrážet svým plaveckým tempem a co jsem zprvu měla za nepořádek nebo plankton, nás v moři hojně obklopovalo. Nicméně tyto bytosti byly mírumilovné – stejně jako život na zdejší pevnině.

Objednávám si závěrečnou skleničku jiskřivého autentického italského prosecca, džbán čisté vody s ovocem a jdu naposledy vystavit tělo slunečním paprskům, abychom se ještě stihli plně ponořit do tajů okolních krás.

Úplně jsme zapomněli na hlad, který se zřejmě topil v těch litrech vody, jimiž jsme ho od samého začátku zaháněli. Byly tři hodiny odpoledne a žaludek už se víc klamat nenechal, takže nastal ideální okamžik navštívit jednu z vyhlášených restaurací na pobřeží – třeba Gostilna pri Mari, Pavel nebo malou Fritoline pri Cantini, kde se podávají čerstvé ryby, mušle na víně, kalamáry a těstoviny – zkrátka všechno to, co chutná jako léto. Klasické italské restaurace a rodinné podniky tu nesou výraz trattoria (slovinsky gostilna) a tvoří základ místní gastronomické scény.

My jsme však okusili čerstvé pečené ryby, mořské plody i těstoviny v restauraci Gostilna Ivo, kde to bylo rovněž výjimečné zastaveníčko. Tady se nad naším piranským příběhem snesla opona, jehož dějství však bude mít brzy pokračování. Pamatujte, že v Piranu se nejí jen jídlo. V Piranu se hltá atmosféra.