Tentokrát mne zaujala podlouhlá dřevěná bedýnka. Tu musím mít. Doplaval jsem k ní skrz moře svetrů a vítězoslavně ji uzmul. Je možné, že se otevřela sama, překvapená, že si jí někdo všiml.A půdu provoněla vzpomínka.
V malých plechových krabičkách už tabák jako takový nikdy nebyl. Děda nám je totiž dával na sbírání olivínů. A pak chtěl vidět, kolik jsme jich na příjezdové cestě našli. V jeho pokoji s kočkami, plakáty, suprovým dalekohledem a ametysty na parapetu nám ukazoval, jak umí vyfukovat kroužky. Rychle zavřít dveře a nedýchat! (to aby neproudil vzduch, jinak žádný kroužek nebude). Je zvláštní, že už si nevzpomínám na dědův hlas. Když otevře pusu, vyfoukne jen ten perfektní kroužek dýmu, a za ním ještě tři další. Knír má celý žlutý. Brzy dostaneme novou krabičku.
Bude napořád vonět po tabáku.
