Byl světle hnědý, huňatý a veliký přesně tak, že se k němu můžete perfektně přitulit. Moc se mi líbil. Můj plyšák, tedy pan Krokodýl, byl sice taky tak tulivý, ale vůbec ne dostatečně heboučký a tak jsem začala spřádat plány, jak ho od bratra získat.
Plány nevycházely. Mezitím už medvídek dostal od brášky jméno podle jeho nejbližšího kamaráda ze školky. Jmenoval se tedy Honzík.
Nikdy jsem neměla pocit, že by k němu toto jméno nějak speciálně sedělo, ale život šel dál a nebylo co s tím nadělat. Každý večer vedle něj usínal a ráno se medvěd Honzík probouzel stále po jeho boku. Tak to šlo asi dva roky, takže jsem misi Loupež plyšáka dávno opustila. Tak to tedy bylo, dokud bratra nezačal více zajímat telefon.
Honzík se nyní často probouzel na zemi až jednoho dne skončil v koši na hračky, který byl úplně v rohu pokoje a odkud se už staré panenky a jiní přátelé z dětství většinou zpět nevraceli. Já jsem vždy byla velmi citlivá vůči neživým předmětům a tak se mi plyšáka zželelo. Konečně se tedy stal právoplatným občanem mojí postele.
Netrvalo však dlouho a bratr si jeho nového bydliště všiml. Najednou, jak už to tak mezi sourozenci bývá, ho nutně chtěl nazpátek. Prý se mu stýskalo po jeho knoflíkovém čumáčku, oříškové srsti a červené stužce, omotané okolo Honzíkova krku. To vše jednoho dne zahodil a ted bezpodmínečně potřeboval nazpátek. Pro mě to byla obrovská bolest, ale nakonec jsem ho i přesto předala původnímu majiteli.
Nic není navždy a tak tomu bylo i v tomto případě. Za necelý měsíc už byl zas a znovu v mých spárech. Ukázalo se, že i mě se čas od času zastesklo po jeho knoflíkovém čumáčku.
Jakožto plyšák byl prostě a jednoduše příliš perfektní, jen mi tedy přišlo zvláštní jeho jméno ve spojitosti s tím, odkud ho získal. Svým způsobem je totiž trochu podivné - možná až lehce znepokojivé - usínat s plyšákem, který se jmenuje po skutečné osobě. A ne jen tak po někom, ale po kamarádovi mého mladšího bratra. Přesto jsem ho nikdy nepřejmenovala. Lepší bylo nad tím moc nepřemýšlet.
A vlastně právě tím se postupně stal nejpodivnějším členem naší rodiny. Nebyl ani můj, ani bratrův. Nebyl úplně tátův, přestože ho vybojoval a ani Honzův, ačkoli nesl jeho jméno. Putoval mezi pokoji jako diplomat na tajné misi. Mlčky sledoval naše hádky, usmiřování i období, kdy jsme spolu nemluvili. Byl u všech našich dětských nemocí, rodinných filmových večerů i tajných nočních breků, o kterých dospělí neměli vědět.
Nikdy nic neřekl, a přesto měl zvláštní schopnost zaujímat stanovisko. Když seděl u někoho na posteli, bylo jasné, na čí straně právě stojí. Když zůstal zapomenutý na chodbě, jako by dával najevo, že je zklamaný z nás všech. Možná to zní přehnaně, ale v naší rodině jsme s ním tak trochu jednali jako s rovnocenným členem.
Dneska už o něj nikdo nebojuje. Už jsme všichni vyrostli a Honzík odešel do důchodu. Tedy na poličku v obýváku. Čas od času tam vyskočí naše kočka, takže myslím, že se v důchodu nenudí.
Honzík se nyní často probouzel na zemi až jednoho dne skončil v koši na hračky, který byl úplně v rohu pokoje a odkud se už staré panenky a jiní přátelé z dětství většinou zpět nevraceli. Já jsem vždy byla velmi citlivá vůči neživým předmětům a tak se mi plyšáka zželelo. Konečně se tedy stal právoplatným občanem mojí postele.
Netrvalo však dlouho a bratr si jeho nového bydliště všiml. Najednou, jak už to tak mezi sourozenci bývá, ho nutně chtěl nazpátek. Prý se mu stýskalo po jeho knoflíkovém čumáčku, oříškové srsti a červené stužce, omotané okolo Honzíkova krku. To vše jednoho dne zahodil a ted bezpodmínečně potřeboval nazpátek. Pro mě to byla obrovská bolest, ale nakonec jsem ho i přesto předala původnímu majiteli.
Nic není navždy a tak tomu bylo i v tomto případě. Za necelý měsíc už byl zas a znovu v mých spárech. Ukázalo se, že i mě se čas od času zastesklo po jeho knoflíkovém čumáčku.
Jakožto plyšák byl prostě a jednoduše příliš perfektní, jen mi tedy přišlo zvláštní jeho jméno ve spojitosti s tím, odkud ho získal. Svým způsobem je totiž trochu podivné - možná až lehce znepokojivé - usínat s plyšákem, který se jmenuje po skutečné osobě. A ne jen tak po někom, ale po kamarádovi mého mladšího bratra. Přesto jsem ho nikdy nepřejmenovala. Lepší bylo nad tím moc nepřemýšlet.
A vlastně právě tím se postupně stal nejpodivnějším členem naší rodiny. Nebyl ani můj, ani bratrův. Nebyl úplně tátův, přestože ho vybojoval a ani Honzův, ačkoli nesl jeho jméno. Putoval mezi pokoji jako diplomat na tajné misi. Mlčky sledoval naše hádky, usmiřování i období, kdy jsme spolu nemluvili. Byl u všech našich dětských nemocí, rodinných filmových večerů i tajných nočních breků, o kterých dospělí neměli vědět.
Nikdy nic neřekl, a přesto měl zvláštní schopnost zaujímat stanovisko. Když seděl u někoho na posteli, bylo jasné, na čí straně právě stojí. Když zůstal zapomenutý na chodbě, jako by dával najevo, že je zklamaný z nás všech. Možná to zní přehnaně, ale v naší rodině jsme s ním tak trochu jednali jako s rovnocenným členem.
Dneska už o něj nikdo nebojuje. Už jsme všichni vyrostli a Honzík odešel do důchodu. Tedy na poličku v obýváku. Čas od času tam vyskočí naše kočka, takže myslím, že se v důchodu nenudí.
