Dopis z Bohnic - napsal Jan Smrčka

Dobrý den, pane Macinko,

moc rád vás poslouchám já i moji kamarádi. Mluvíte moc hezky. Karel nám toho taky říká hodně moc a usmívá se jako vy. Jste jeden z nás.
My bydlíme spolu s Karlem na pokoji. S námi je tu i František a Roman. Máme tady stůl. Ten je společný, ale každý máme svoji židli, postel a skříň. 

Pokoj má okno, kterým koukáme na zahradu. 

Na patře máme společenskou místnost s televizí. Tam se na ni koukáme a vidíme vás. Fakt se na vás těšíme a jsme nadšení, když vás vidíme. Moc vám fandíme. 

Karel mluví jako vy. Občas nevíme, proč si z nás dělá legraci, ale nám to nevadí. Nevíme, co děláte. Kdybyste k nám někdy přijel, tak byste nám o tom mohl něco říct. Tím vaším milým úsměvem. I váš pohled nás inspiruje.
Ráno chodí sestřička. Jednou jsem na ní koukal jako vy. Přinesla mi prášky. Sledoval jsem ji ode dveří. Šla ke Karlovi, Františkovi a pak ke mně. Dělá to tak každý den. Pěkně po pořádku, aby na nic nezapomněla nebo něco nevynechala. 

Je moc milá. Jmenuje se Blaženka. Když došla ke mně, všimla si jak se na ní dívám.
„Co koukáš?“
„No, jsme hrozní, že?“ zkusil jsem to jako vy nebo Karel.
„Hele neprovokuj, nebo uvidíš!“
Je milá. Šla dál k Romanovi. 

Vzal jsem prášky a sledoval ji dál. Všimla si toho.
„To, že jsi tady, ještě neznamená, že mně můžeš provokovat.“
„Znáte Petra?“
„To bude taky nějaký cvok, viď?“
„Ne, ne, já ho mam rád.“
„No, já to věděla,“ řekla razantně, odešla a bouchla dveřmi.

„To je nějaké hluboké nedorozuměni,“ řekl Karel a nahnul hlavu na stranu. Zatleskali jsme mu.

Hudební festival Mezi ploty v Bohnicích

Pak přišla uklízečka. I na ni se usmívám jako vy, náš idol.
„Vypadáš jak debil, víš o tom?“ říká uklízečka naštvaně a dodá: „Tohle jsi nikdy nedělal.“
Po snídani jsme se nahrnuli k televizi, jestli vás neuvidíme. Neměli jsme štěstí. 

Za to jsme dozvěděli, že tu v Bohnicích budou zase hrát. Přijde spousta lidí a budou otravovat. My je uvidíme z okna.
Ale musím vám říct, já to mezi Mezi ploty nemám rád.
Emanuel, toho času Bohnice, léčebna