Chuť stepi - napsala Kamila Sochová

Vítr se lehce opíral do plátěných stěn jurty a venku nervózně přešlapovali koně uvázaní jen pár metrů od nenápadného vchodu. Nad námi se zvedaly zelené kopce kyrgyzských hor a v dálce se v poledním slunci leskly ještě zbytky sněhu. Bylo ticho. Takové to opravdové horské ticho, šelest větru a kolem jenom bzukot včel.
Muž sedící naproti nám se usmál a bez jediného slova nalil do plastového kelímku, který nesl otisky snad desítek rtů místních i dalekých návštěvníků, hustou bílou tekutinu.
„Kumys,“ řekl náš hostitel hrdě.
Zkvašené kobylí mléko. Národní nápoj Kyrgyzstánu. Nápoj, který místní pijí s úplnou samozřejmostí stejně, jako my si doma nalijeme čaj, nebo uvaříme turka.
Kelímek přistál přímo pod mým nosem. Lehce jsem přičichla a v tu samou chvíli si uvědomila, že se trochu bojím napít. Ne že bych nepila už kde co, ale nebyla jsem si jistá svou reakcí, která musela vzápětí nutně přijít. Opravdu nerada bych urazila našeho hostitele. 

Kumys totiž nevoní nijak přitažlivě, on spíš tak trochu smrdí, no vlastně hodně smrdí. Je nakyslý, lehce štiplavý a páchne po kvasu, ale tak nějak jinak než třeba bečka kvasu v moravské garáži.

První lok byl ještě horší, než jsem čekala. Studený, ostrý, perlivý. Chuť tak někde mezi kefírem, jogurtem a něčím úplně cizím, co nejde dobře popsat. Parťák Honza na tom není o moc líp. Hodiny strávené v ochotnickém souboru mu byly k ničemu, ta grimasa nešla přehlédnout. Pastevec naproti mně se rozesmál.
Vytlačím ze sebe zdvořilostní úsměv a marně se snažím nápoj polknout. Z jurty vybíhají děti všeho věku, a tak využiji chaosu a vyplivnu zbytky tekutiny nenápadně do trávy. Honza statečně polyká. Děti pochtívají malé úhledné bílé kuličky, které leží v mikroténových sáčcích hned vedle lahví kumysu. Za chvíli už chroupou jednu kuličku za druhou. Kurut, pronese muž a podává mi jeden sáček. Nechci muže urazit podruhé, a tak jeden koupím. Koneckonců děti jsou určitě mlsné a tyto kuličky vypadají při nejmenším jako oplatka obalená v bílé čokoládě, tady nemůžu šlápnout vedle.

Hlouček dětí a teď už i dospělých se neustále zvětšuje a jejich zájem mi přestává být příjemný, a tak se raději loučíme: 

„Spasíba, dasvidáňa.“
Okolo projíždí maršrutka, mini bus, co vás odveze odkudkoliv kamkoliv. Chvatně se cpeme do asi desetimístného vozidla, kde už v tuto chvíli počítám tak patnáct pasažérů a pár slepic. 

Vmáčkli jsme se. 

Odhrnu ošumtělou záclonku na ještě ošumtělejším okně a pobaveně sledujeme, jak za námi neúnavně běží pastevcovi děti. Vydrží jim to fakt dlouho, než se konečně otočí a běží zase zpět.
Sáhnu do kapsy a vytáhnu bílou kuličku, tvrdá jak šutr, a ještě k tomu slaná, nakyslá, smrdí po kysaném mléce, rychle ji vyplivnu zpět do sáčku a autobusem se rozléhá smích. Bílá čokoláda se nekoná.
K večeru sedíme na horské louce a pozorujeme stáda koní. Děti pobíhají bosé po mokré trávě, ženy míchají mléko v plastových barelech, ve vzduchu jde cítit vůně kumysu. Je symbolem života nomádů — lehce opojný, výživný, živý, stejně jako samotná země. Právě tak chutná divoký a krásný Kyrgyzstán.

Zadání:

Napište cestopis, ve kterém bude mír hlavní roli jídlo.