„Jejda,“ promiňte, to jsem nechtěla,“ vyhrkla Jitka. „Víte, já su slabozraká, špatně vidím a tak…“
„Tož nic sa nestalo tak hrozného. Kdyby tu bylo narvané, srážaly bysme sa furt, no né? Ale když už sme sa tak srandovně seznámily, co kdyby sme po bazéně zašly spolem na kávu?“navrhla ta druhá. „Tož na tykání, já su nejaká Lída Slintáková.“
„Tak dobře. Ahoj. Já se menuju Jitka,“ přijala nabídku druhá plavkyně.
„Tož jak už si tu dlúho?“ ptala se Lída.
„Zítra to bude už týden.“
„Já sem jezdím každé deň ambulantně. Bydlím kósek od Luhačovic. V Polichně. Znáš to tam?“
„Ne. Nikdy sem tam nebyla.“
„Tož to mosíš přijet ke mně na návštěvu.“
„No, já nevím, co by tomu řeka rodina. Cizí baba, sotva se známe a už se cpe do bytu…“ váhavě sdělovala Jitka.
„Ale, jaká rodina… Já su rozvedená. Mám tři děcka, už sú z baráku pryč. Dva syni a cérka. Ta žije v Londýně v Anglii. Zve mě, že sa má dobře, ale já anglikánsky neumím, rozumíš, jazyková bariéra. Šak bych se negde ztratila hned na nádraží. Ba ne. Ať přijede ona dom.“
„To chápu. A kluci?“
„Obá sú také ženatí. Jeden sa uchytil v Praze, druhý zase v Brně. Tož ten, Pavel sa menuje, ten občas přijede. Ale včíl už tu nebyl dlúho. Tož co, přijedeš?“
Zanedlouho Jitku v Polichně vítala Bony, což je fenka, moc pěkný, přítulný pejsek. Liduška uvařila kafíčko, sedly spolu na terasu a plkaly. Bylo jim fajn. Lída působila na Jitku takovým dojmem ukecané ženské s lehce dryáčnickými způsoby. Rozhodně si před ničím nebrala servítky. Už při Jitčině příchodu ji vítala halasně: „Tož poď dál a nevyzúvaj sa. Já včíl vysávám bordel po psovi. U mňa sa nevyzúvá. Slibovicu si dáš? Tož dáš, šak je dobrá z našich meruní pálená.“ A hned nalila „Včíl půjdem na zahradu. Šak uvidíš jakú ju mám velkú.“ Následovala exkurze po skutečně rozlehlém pozemku i s kurníkem, slepicemi a kohoutem.
„Ale se mnú doma drůbež nespí, jenom Bony, ta je taková gaučová,“ zavtipkovala Lída.
Po prohlídce si sedly a Lída začala Jitku lákat.
„Poslúchaj, Jitko, šak příště si Miramare ani penzióny nezařizuj. Je to drahé, to ubytování. U mňa možeš bývat zadarmo. Klidně celý týdeň.“
„To je od tebe hezké, že mě to nabízíš, ale přece jen-lázně jsou lázně a to bych tady u tebe neměla. A navíc je to sice pět kilometrů, ale i tak z ruky, že.“
„No, šak si to rozmysli,“ uzavřela debatu Lída.
Jitka odjížděla z téhle návštěvy zpět do Luhačovic spokojená. S Lídou byly v telefonickém kontaktu a ta jí svou nabídku pokaždé připomněla. Pobyt utekl, jako vše příjemné, jako voda a telefonáty s Lídou utichly.
Jitka se rozhodla, že si dá návštěvu Luhačovic ještě jednou, a sice na podzim, nejlépe v září, to už není takové horko. O Lidčině nabídce ani na chvíli neuvažovala, jako o možnosti, kterou by využila. Zařídila si pobyt v penzionu Hedvika, což byla vyzkoušená jistota.
V sobotu patnáctého září Jitce Luhačovice opět rozevřely svou náruč. Jako vždy prožila moc příjemný týden. Počasí báječně přálo, přesně jak si vysnila. Už nebylo horko, ale do podzimních plískanic bylo ještě daleko. V neděli bylo Ludmily. Jitka zavzpomínala na všechny Lidušky, které znala a všem poslala přání SMS. Až ji udivilo, kolik těch Líd v mobilu má. A ve finále stála před rozhodnutím, zda poslat jen přání SMS, nebo přímo zavolat Lidušce z Polichna. Zavolala.
„A tož to mňa těší, že sis vzpomněla. Mám svátek, ba, je škoda že tu nési.“
„Si? Tož ty si kača, dyť sem ti říkala, že možeš bývat u mňa zadarmo. To ubytování v tém penziónu zruš! Nemožeš to zrušit?“
Ne, Jitka fakt nechtěla. Hlavně by tím asi neudělala radost paní Šabršulové, která jí dává vždycky dobrou cenu. Domluvily se jinak. Půjdou v pondělí spolu plavat do Miramare, kde se seznámily. Sraz si daly v deset dopoledne u kostela svaté Rodiny. Od něj je to do Miramare kousek.
Chvíli před desátou už byla Jitka na místě. Zazvonil jí mobil.
„Čakáš? Tož to je dobře. Aspoň mně otevřeš tu železnú bránu u kostela. Já tam zaparkuju, já jedu autem.“
„No počkej, Liduš, ale to není veřejné parkoviště, to je jen pro farníky, ne?“
„No a co? Sú tam včíl? Je mša, nebo co? Néni! Tož tam zaparkuju a je hotové!“ A skutečně, když za chvíli přijela, společně bránu otevřely, Jitka se sebezapřením, a Lída s vrozenou drzostí u kostela zaparkovala.
„No vidíš, ani to nebolelo a zítra to už budeš umět sama, né?“
Chvíli nato už byly v recepci hotelu.
„Tož zaplať bazén aj za mňa a já ťa pozvu dom na oběd,“ říká Lidka. Jitka zaplatila. Vodu si skvěle užívaly a najednou bylo půl dvanácté.
„Lído, už musíme vypadnout, už teď jsme hodinu přetáhly. Tak pojď, ať nemusíme doplácet.“
„Co sa furt bójíš? Šak já to tak dělám furt. Pokaždé, co tu su. Zaplatím hodinu a su tu dvě. Nikdo to nekontroluje, tož co, no né?“ Zůstávaly tedy dál v bazénu. Daly si infrasaunu. Ale hned poté už byla Jitka nervózní a tak se vytratila, oblékla a čekala na Lídu na lavičce před hotelem. Hlavou se jí honily myšlenky, jestli na ni má čekat. Trvalo jí to neskutečně dlouho. Nejspíš se uvnitř zakecala s pánem, který s nimi brázdil vlnky bazénu. Jitka měla pravdu. Hned jak se objevila, přiznala to.
Pozvání na oběd u ní doma přišlo docela nečekaně, Jitka ani neměla kdy koupit nějaký dárek, ostatně ani nebylo v tu chvíli kde. Lída přišla, sedly do auta a hned vyjely. Těch pět kiláků, to byla chvilička. Zastavila u domu.
„Tož už sme tady. Vystup Co téma dveřama tak třískáš? To už nedělaj!“ Jitka přitom dveře od auta zavřela jen o málo prudčej, než by chtěla. Na prahu domku už je vítala Bony. Vrtěla ocasem a dávala najevo, že Jitku zná.
„A vyzuj si botky. Vy sa doma nevyzúváte? Šak ani minule si sa nevyzula,“ pokračovala Lída v poučování.
„Však jsi mi minule říkala, že se vyzouvat nemám,“ bránila se Jitka, a Lída jí trošku zkazila náladu. Sedly do kuchyně. Nabídnutý výborný burčák Jitčinu rozmrzelost trošku narovnal. Hned poté došlo na slíbený oběd. Jitka, byla od děcka polívková a tak fazolačka přišla k duhu. Druhým chodem byla rajská omáčka s paprikovým luskem a knedlíkem. Lída toho narvala na talíře, že okraje přetékaly.
„U nás sa jí enem ližičkú, nevadí ti to snád?“ vysvětlovala Lída lžíce a absenci příboru. Knedlíky celé jídlo pokazily. Staré, bůhví vedle čeho čekaly na konzumaci, byly zatuchlé tvrdkavé a, no moc jíst se to nedalo.
„Tož esli ty knedle nechceš, tož nevadí. Já jich dám slépkám. Já svoje taky nedojím, ale škoda jich. Sú domácí,“ litovala Lída.
Tak domácí být můžou, ale jsou snad někdy od Vánoc, pomyslela si Jitka.
Poslední sousto jí zaskočilo v krku.
„Co chceš na pití?“
„Skleničku piva, jestli teda máš,“ požádala Jitka. „Ale klidně si dám vodu.“
„No a co ty si myslíš, šak sis měla pivo kúpit. Já bych si třeba zrovna Plzňu dala. Anebo mohlas kúpit víno. Tož nic s nedonéslas, tož to si mosíš u mňa, děvčico, odpracovať. Když sa dojde na návštěvu, tož sa něco donése a co myslíš, kdyby sas nažrala jinde, tož si to také mosíš odpracovat. Tož, co, dám ti neco na převlečení, aby sas nezašpinila, pudem natrhat ostružiny, a potom si je dáme na ty kule.“ Kulema měla na mysli ovocné knedlíky, což mohla být alternativa k té rajské. Jestli čekají stejně dlouho jako ty v rajské, tak budu ráda o hladu, letělo Jitce myslí. Skutečně se navlékla do jakýchsi starých hader a Lída ji vyšoupla na zahradu.
Trhaly ostružiny, taky trnky. Tedy, Jitka moc ne, vždyť na to skoro neviděla, copak to Lída nevidí? Brblala si. A taky že přijela do Luhačovic na dovolenou a ne, aby na návštěvě v Polichně místo příjemného posezení a povídání, musela poslouchat výčitky a trhat trnky. No to ne. Tady jsem dnes podruhé, ale určitě naposledy. Co je to za čarodějnici, říkala si Jitka v duchu a taky si hodně nadávala, že tak blbě nalítla.
„Liduško, když jsi tady měla na víkend vnučky z Brna, tak jsi je měla zapojit do práce.“
„Tož si na palicu, nebo co? Šak sú ešče malé a já potřebuju lidi na brigádu. A tož co nesbíráš?, šak švestky sbírat možeš. Aha, ty na ně hovno vidíš, co? Nebo na mňa házíš nejakó flignu, že si skoro slepá. Bože, Bože! U nás sa mosí dělat, né jenom jest zadarmo, no to sem si našla kamarádku, to teda jo,“dávala najevo nechuť, že jí Jitka moc nepomáhá.
„Proč to, Lído, vytahuješ, že sem jedla zadarmo, já sem sem jet nechtěla, bazén jsem ti zaplatila a já ti nic nedlužím. Mám toho právě tak dost. A už jdu na vlak. V kolik mi to jede?“
„Šak to sis měla zjistit, v kolik ti to jede. Já vlakem nejezdím, já to nevím. Tož sa obleč a běž čakat na nádraží. Nikdo ťa tu nedrží!“ prohlásila uraženě Lída.
Takovou babu mi byl fakt čert dlužen. Ještě že u ní nebydlím, to bych si teda dala, uvědomila si Jitka.
„Tak teda nebudeš u mňa bývat? Šak bysme trajdaly, zavezla bych ťa na výlet, třeba do Bojkovic, kdybys mi dala tři stovky na benzín,“ během Jitčina převlékání to Lída ještě stále smířlivě zkoušela.
Bože, jak jen jsem mohla tak naletět. Oblbuje lidi a oblbla i mě, hučelo Jitce myslí. Ale co, když jsem takový důvěřivý blbec?
Jitka si počkala na první vlak do Luhačovic a řekla si, že tady byla naposledy. Až ve vlaku si kupovala jízdenku a v tu chvíli ji dohnalo další nepříjemné zjištění. V peněžence chyběly tři stovky. Dobře mi tak, říkala si, asi si je vzala už jako zálohu na ty výlety, naivně omlouvala zlodějku. Neměla jsem tam co dělat, když ženskou pořádně neznám, ale zase je to životní zkušenost. Nechytila jsem ji při činu, ale bylo to celkem jasné, nikdo další s chmatáckými úmysly tam nebyl, uzavřela debatu sama se sebou.
Večer ji napsala, že si chce Luhačovic užít sama, a aby ji už nikdy nekontaktovala.
Následující den Jitka zamířila, ostatně jako každý jiný den, do Miramare. Přemýšlela, jak bude reagovat, jestli se s Lídou v bazénu potká. Z úvah ji vyrušil nějaký shon u kostela sv. Rodiny. Brána široce otevřená u ní stál muž, asi farář, neboť měl kolem krku kolárek a sledoval policii, která asistovala při nakládání osobního vozu odtahovou službou. A ejhle! Auto nešlo nepoznat. Byla to Lídina škodovka. Tož ta se bude divit, až zjistí, že má autíčko fuč. A jeho návrat asi tučně zaplatí. To nebude pár stovek, které šlohla. Jitka si vzpomněla na boží mlýny.
Dobře jí tak. A v tu chvíli se na setkání s Lídou v bazénu začala těšit. Hlavně s jakým zadostiučiněním jí tu novinu, že je bez auta, oznámí.
