Její sláva hvĕzd se dotýká... jako by platilo až teď.
Celý Západ tam chce, celý Východ už tam je.
Západ se s vámi v teplé obuvi pomalu prosunuje Mosteckou a Východ vás zvláštní staročeštinou obslouží v každém menší baru a obchodĕ.
Křižovatka svĕtů, křižovatka vĕků. Tĕžko říct, který prvek převažuje. Vzniká tím napětí a to škodí srdci. Proto má Praha pro jistotu srdce dvĕ.
2. Vyberte si vlastně cokoli.
Pokud jste znalý češtiny, a to jste, Praze neutečete a bez Prahy se neobejdete.
Ten magnetismus působí i na cizince, ale ti mají Prahu jinou. Tu italskou, tu magickou, tu slovansky temnou i novodobĕ vyblýskanou.
A navíc, kdo je v Praze cizí ? Ten, kdo v ní sice nežije, ale pořád po ní touží, čte co vyjde a každý jiný evropský zázrak urbanizace s ní nemilosrdnĕ srovnává ? Nebo ti četní čeští Češi, kteří nechtĕli snášet drahotu nebo tlaky nebo mafii a vystěhovali se ?
UNESCO znamená SVĔTOVÉ kulturní dĕdictví, dĕdictví nás všech, a Praha se do nĕj dostala dokonce dřív než Vídeň, ačkoliv ji totalita otrhala mnohem víc než spojenecké bomby paláce na Ringu.
Na Nečechy tady působí hlavně krása a šarm, a na nás poselství. Chceme to zjistit, chceme to vĕdĕt. Chceme Praze rozumět, i když nás dráždí, provokuje nebo i bolí. Je to program na celý život. Kde domov můj.
3. Šla bych na to přes divadla, i bez slepého mládence. Divadla jako duše národa. Boj o to, co se řekne a jak se co ukáže. Teď, když se už 35 let smí. Všechno smí. Je to to nejzábavnĕjší a zároveň nejdrásavĕjší v životĕ vidĕt, s jakou lehkostí i vážností se v Praze dĕlá umĕní. Filmy a knihy Vás zastihnou i jinde po republice, ale bezprostřední reakce, vĕk a výzor různého publika v různých pražských hledištích mapuje a deklinuje charakter prastarého mĕsta jako nic jiného. Samozřejmě že to platí i pro jiné metropole. Ale právě v tomto centru evropského hřištĕ najdete po jevištích celý papiňák symbolů, jinotajů a nadsázek do všech smĕrů. Tady u Vltavy se do divadla nechodí především filosofovat jako třeba v Paříži nebo se prostĕ hlavně bavit jako ve Vídni, v Praze se chodí do divadla žít a cítit.
4. Kvůli kuchyni? Možná.
Kulajda je dobrá skoro vždycky, ale ty věčné kachničky a knedlíčky se omrzí, a svĕtové hubnoucí kuchyně sice po hotelech zasytí španĕlské žaloudky, mĕstu to ale na charakteru nepřidá. Na venkovĕ se jí asi líp, bylo tomu tak vždycky. Cukrárny a kavárny potĕší, ale nestrhnou, takže zbývá pivko, pejvo neboli pivčo, hlavní magnet pro bujaré nájezdy ze severu, kterých prý naštěstí ubývá.
5. Kvůli hudbě. Ale jistě.
Kvalita vysoká, muzikanti milí, otevření a skromní. To nejlepší, co může národ nabídnout, říká se, i když se tomu současní architekti a výtvarníci úspĕšnĕ brání. Orchestry berou za srdce, tklivost už nepřehánĕjí a Štrause zaplaťpánbů nepreferují. Znĕjí překrásně. On má ovšem každý kraj svůj tón a rytmické hrátky, takže do evropského ringu bych vltavskou dynamiku a dvořákovské linie proti vášnivému flamenku nebo neapolským serenádám asi nestavĕla.
6. Kvůli muzeím? Určitě.
Jsme národ písmáků a šestnáctinásobná matróna na trůnu to svou povinnou školní docházkou ignorujíc jinovĕrce Ámose ještĕ podtrhla. Co husitští nespálili a Švédi neodvezli tady ještě stále je, a Praha svléká své šatstvo donekonečna, aby vždycky znovu překvapila nečekanou výšivkou na intimním místĕ. O všem se dá dát nová výpovĕď. Staré sbírky se přetavují do nových a neotřelý přístup kurátorů vystudovaných ve Státech ještě před Trumpem zaujme nejen nezničitelné pražské důchodkyně. Je to ten úhel pohledu, který Vám dá nadĕji.
Zednáři osobnĕ provádí vlastní výstavou o zednářích. V Malostranské Cihelnĕ se nejen trpí, ale i mistrovsky a s formátem oslavuje literatura. V Pedagogice u Komenského Vás provádí Pražským dĕtstvím pod hákovým křížem úplnĕ rovnocennĕ česká Barča, židovský Maxi i německá Helga a Vltava slavná se na Hradĕ vůbec netváří, že ji po staletí splavovali jen Češi.
Zatím dobrý.
7. Kvůli rodinnĕ a přátelům. Tisíckrát ano.
Samozřejmě že to není jednoduché. Čím větší nabídka, tím víc rozptylu, a lehce se Vám může stát, že svoji milovanou sestřenku uvidíte už jen na skleničku u řeky, místo opulentního moravského hodinového hodování v rozlehlém obýváku. "V tomto městě se každý stará hlavnĕ sám o sebe", postesknou si náplavy ze zlatých devadesátek a nezamlčují tvrdé začátky, než byly alespoň naoko jako ženáči nebo nevĕsty mezi pražské rody trochu připuštĕny. Lze si z toho udĕlat byznys a chodit za moravského krále.
"My a oni" tu asi hraje podobnou úlohu jako v jiných hlavních mĕstech. Praha ovšem vábí snad ještĕ víc, vrací se staří i mladí, mísí se utečenci a navrátilci, lidé se ještĕ berou a zakládají rodiny. So far so good.
8. Kvůli tĕm vĕžím.
Osobní miláčci: Adam a Eva u Týna.
9. Kvůli tĕm zahradám a sochám.
Všechny jsou úžasné, i když nĕkdy rokokovĕ přesladké nebo jezuitsky neúnosné.
Jsou staré, takže promlouvají.
10. Kvůli mýtům a legendám, které nosíte v hlavĕ i v srdci.
Kvůli identitĕ, kterou tam možná vůbec nenajdete.
Anebo ano.
3. Šla bych na to přes divadla, i bez slepého mládence. Divadla jako duše národa. Boj o to, co se řekne a jak se co ukáže. Teď, když se už 35 let smí. Všechno smí. Je to to nejzábavnĕjší a zároveň nejdrásavĕjší v životĕ vidĕt, s jakou lehkostí i vážností se v Praze dĕlá umĕní. Filmy a knihy Vás zastihnou i jinde po republice, ale bezprostřední reakce, vĕk a výzor různého publika v různých pražských hledištích mapuje a deklinuje charakter prastarého mĕsta jako nic jiného. Samozřejmě že to platí i pro jiné metropole. Ale právě v tomto centru evropského hřištĕ najdete po jevištích celý papiňák symbolů, jinotajů a nadsázek do všech smĕrů. Tady u Vltavy se do divadla nechodí především filosofovat jako třeba v Paříži nebo se prostĕ hlavně bavit jako ve Vídni, v Praze se chodí do divadla žít a cítit.
4. Kvůli kuchyni? Možná.
Kulajda je dobrá skoro vždycky, ale ty věčné kachničky a knedlíčky se omrzí, a svĕtové hubnoucí kuchyně sice po hotelech zasytí španĕlské žaloudky, mĕstu to ale na charakteru nepřidá. Na venkovĕ se jí asi líp, bylo tomu tak vždycky. Cukrárny a kavárny potĕší, ale nestrhnou, takže zbývá pivko, pejvo neboli pivčo, hlavní magnet pro bujaré nájezdy ze severu, kterých prý naštěstí ubývá.
5. Kvůli hudbě. Ale jistě.
Kvalita vysoká, muzikanti milí, otevření a skromní. To nejlepší, co může národ nabídnout, říká se, i když se tomu současní architekti a výtvarníci úspĕšnĕ brání. Orchestry berou za srdce, tklivost už nepřehánĕjí a Štrause zaplaťpánbů nepreferují. Znĕjí překrásně. On má ovšem každý kraj svůj tón a rytmické hrátky, takže do evropského ringu bych vltavskou dynamiku a dvořákovské linie proti vášnivému flamenku nebo neapolským serenádám asi nestavĕla.
6. Kvůli muzeím? Určitě.
Jsme národ písmáků a šestnáctinásobná matróna na trůnu to svou povinnou školní docházkou ignorujíc jinovĕrce Ámose ještĕ podtrhla. Co husitští nespálili a Švédi neodvezli tady ještě stále je, a Praha svléká své šatstvo donekonečna, aby vždycky znovu překvapila nečekanou výšivkou na intimním místĕ. O všem se dá dát nová výpovĕď. Staré sbírky se přetavují do nových a neotřelý přístup kurátorů vystudovaných ve Státech ještě před Trumpem zaujme nejen nezničitelné pražské důchodkyně. Je to ten úhel pohledu, který Vám dá nadĕji.
Zednáři osobnĕ provádí vlastní výstavou o zednářích. V Malostranské Cihelnĕ se nejen trpí, ale i mistrovsky a s formátem oslavuje literatura. V Pedagogice u Komenského Vás provádí Pražským dĕtstvím pod hákovým křížem úplnĕ rovnocennĕ česká Barča, židovský Maxi i německá Helga a Vltava slavná se na Hradĕ vůbec netváří, že ji po staletí splavovali jen Češi.
Zatím dobrý.
7. Kvůli rodinnĕ a přátelům. Tisíckrát ano.
Samozřejmě že to není jednoduché. Čím větší nabídka, tím víc rozptylu, a lehce se Vám může stát, že svoji milovanou sestřenku uvidíte už jen na skleničku u řeky, místo opulentního moravského hodinového hodování v rozlehlém obýváku. "V tomto městě se každý stará hlavnĕ sám o sebe", postesknou si náplavy ze zlatých devadesátek a nezamlčují tvrdé začátky, než byly alespoň naoko jako ženáči nebo nevĕsty mezi pražské rody trochu připuštĕny. Lze si z toho udĕlat byznys a chodit za moravského krále.
"My a oni" tu asi hraje podobnou úlohu jako v jiných hlavních mĕstech. Praha ovšem vábí snad ještĕ víc, vrací se staří i mladí, mísí se utečenci a navrátilci, lidé se ještĕ berou a zakládají rodiny. So far so good.
8. Kvůli tĕm vĕžím.
Osobní miláčci: Adam a Eva u Týna.
9. Kvůli tĕm zahradám a sochám.
Všechny jsou úžasné, i když nĕkdy rokokovĕ přesladké nebo jezuitsky neúnosné.
Jsou staré, takže promlouvají.
10. Kvůli mýtům a legendám, které nosíte v hlavĕ i v srdci.
Kvůli identitĕ, kterou tam možná vůbec nenajdete.
Anebo ano.
