Zlatá ulička - háček k cestopisu z notoricky známého místa - napsali Jana Venzlů, Dagmar Kokešová a Jaromír Lounský

Foto. Maros (Wikipedie)

Zlatá ulička vypadá jako místo, kde se malé domky tajně domlouvají, kdo z nich má nejbarevnější dveře a zdi. Když jdeš kolem, připadáš si jako obr, který omylem zabloudil do pohádky skřítků. A když se nakloníš k oknům, skoro slyšíš, jak si šeptají staré příběhy, které se bojí vyběhnout ven.
(Jana Venzlů)

Zadání:
Zlatá ulička v Praze je místo notoricky známé. Napiš perex k reportáži z tohoto místa tak, aby chytil čtenáře, kteří už o Zlaté uličce mnohokrát četli.


Znáte ji. Aspoň si to myslíte. Dům za domem, barvy jako z pohlednice, fronty turistů a legenda o alchymistech. Zlatá ulička je jedním z nejfotografovanějších míst Prahy. A zároveň jedním z nejvíc nepochopených. Má totiž i jinou tvář – tichou, praskající ve zdech s temnými detaily, které se do průvodců nevešly. Když se člověk zastaví a přestane se dívat očima návštěvníka, začne vnímat i to, co narušuje romantickou představu, na kterou jsme si u Zlaté uličky zvykli. A domy začnou vyprávět příběhy, které jsou mnohem syrovější než její pohlednicová sláva. Za barevnými fasádami se skrývá méně alchymie a více chudoby, méně tajemství a více obyčejné lidské tísně. 

Skutečný život tu býval stísněný, chudý a často krutý. Domky nejsou roztomilé proto, že by tak byly navržené, ale proto, že jejich obyvatelé neměli na víc. Nízké stropy, vlhko, tma, zima – realita hradních řemeslníků, strážných, vdov a dětí, nikoli alchymistický sen. 

(Dagmar Kokešová)

Do jednoho z domků ve Zlaté uličce se dospělý člověk musí sehnout. Ne z úcty k historii, ale proto, že jinak narazí hlavou. Nízké stropy, chlad ve zdech a místnosti menší než dnešní obývák připomínají, že tohle nebyla pohádka o alchymistech, ale každodenní boj o místo k životu. 

Je tu rozpor mezi mýtem a fakty. Alchymie je spíš pozdější legenda než historická jistota. Zlatá ulička byla obyčejná a obyčejnost se hůř prodává než tajemství kamene mudrců. 

Zlatá ulička je krásná – jen ne tak, jak jsme se ji naučili obdivovat. Většina příběhů vznikla až poté, co skuteční lidé z uličky zmizeli.

Stačí počkat, až projde poslední skupina turistů. Pak začne v tichu působit tot místo jinak: úzce, sevřeně, téměř klaustrofobicky. Najednou není kulisou, ale svědkem života lidí, kteří tu nebydleli proto, že chtěli, ale proto, že museli. A právě tehdy se ukáže jeho pravdivější tvář.

(Jaromír Lounský)