Kamarádi ze skal: O Kobyle, odvaze a tom, co se mezi horolezci nemění - napsala Věra Jelínková

O Kobyle se poprvé doslýchám, když se s Lukášem stěhujeme do společného bytu. Při třídění knih z jedné vypadne zažloutlá černobílá fotografie. Je na ní pískovcová věž – ladný krk s ušlechtilou hlavou – která se vypíná nad lesy Českého ráje.

Nechávám si vyprávět příběh neobyčejné odvahy obyčejných kluků z Turnova – Josky Smítky a Ládi „Fifana“ Vodháněla. Příběh o prvním českém výstupu na Kobylu z července 1939, jejíž hladké stěny byly dlouho považovány za nelezitelné. O nejtěžší cestě na písku své doby. O cestě, která je i po pětaosmdesáti letech mezi horolezci pojem.

Je 21. dubna 2025. Společně s Lukášem a Víťou se kloužeme na hřbet Kobylího vrchu roklí zasypanou loňským listím. Koruny stromů šumí, vzduch voní po pryskyřici. Stojíme pod převislými stěnami Kobyly. Několik let jsme se na tento den připravovali. Známe každý milimetr jejího těla. Přesto se na ni díváme, jako bychom ji viděli poprvé.

Vklouzáváme do sedáků. Na sedák navlékáme karabiny a smyce, obouváme lezečky. To kluci z Turnova v roce 1939 lezli naboso. Kolem těla omotané konopné lano, přes rameno smyce z prádelní šňůry a chlebník se vším potřebným k osazení železných kruhů.

Lukáš se navazuje na „ostrý“ konec lana a statečně na sebe bere rizika výstupu. Se všemi těmi smycemi okolo pasu vypadá jako havajská tanečnice hula hula. Ten pohled nás pokaždé rozesměje.

Lukáš vylézá na předskalí, cvaká první kruh a dobírá k sobě Víťu. S napětím je pozoruji. Oba teď hledí vzhůru na bílou stěnu bez jediné vady, v níž se vysoko blýská druhý kruh. Další pasáž nelze přelézt volně. Nebylo to možné ani tehdy – a není to možné ani dnes. Víťa se proto zapírá nohama proti stěně a zpevňuje celé tělo. Lukáš stoupá po Víťových stehnech, bocích a ramenech, která pro tento okamžik celou zimu tesal. Natahuje se a cvaká druhý kruh. Skála nad ním se uklání do hrozivého převisu. Chyty jsou křehké a lámavé. Noha hrozí co chvíli uklouznout po drolících se zrnkách jemného písku. Lukáš traverzuje zvětralou trhlinou v jinak bezchybné tváři Kobyly. Obtížnými pohyby pomalu stoupá od kruhu ke kruhu. Čas se krátí. Fyzické síly ubývají.

Když se jeho ruka konečně sevře kolem vrcholového chytu, ozve se vítězoslavné: „Kurva!“

Kobyla sklání hlavu a bere nás jednoho po druhém na milost.

„Hore zdar,“ tiskneme si obřadně ruce. Pak už nemluvíme. Sedíme na vrcholu a díváme se do prázdna. Jsem jako omámená. Srdce divoce pumpuje, svaly pálí. Nechávám ten sladký, sotva sdělitelný pocit úlevy a naplnění prostoupit celým tělem.

Po chvíli se natahuji po otlučené plechové krabičce s vytepaným nápisem Kobyla. Uvnitř je tlustá vrcholová knížka, zelená jako smrkové jehličky. Převracím umolousané listy, které vypráví o Joskovi a Fifanovi a o všech dalších, kteří se vydali v jejich stopách před námi. Zapisuji naše jména a pečetím záznam oddílovým razítkem.

Až teď mi dochází, kde vlastně jsme.

Kobyla má v poledním slunci medovou barvu. Přemýšlím o tom, že výkony horolezců jsou ve skutečnosti osamělé. Jejich velikost se neměří čísly, ale odvahou srdce a silou přátelství. 

A na tom se naštěstí od dob Josky s Fifanem nic nezměnilo.