Nebeský souboj - napsala Alena Janková

Dnes se o tom rozhodne, buď ty nebo já. Tys pošlapal moji čest, pověst, důvěru... a to nejhorší je, že chceš JI, mnou milovanou, posvátnou, jedinou. Ne, já dokážu, že jsem ten, kterého chce. Já budu její jediný tenhle rok. Porazím tě, zmetku.
Ona tam sedí někde ve větvích, pozoruje nás. Oh, budu tě hoden, má milá, přísahám!

Pamatuji si přesně na ten moment, kdy sis mě dnes vybrala. 

Klapal jsem svým zobákem vysoko k nebi, svými roztaženými křídly jsem ji táhl k sobě a svým krásným zářivě rudým hrdelním vakem jsem ukázal, jak mužný jsem.
„Postavím ti hnízdo, lásko, z větví, lístečků, z mořské trávy, z čeho budeš chtít!“ volal jsem na ni tehdy. A ona odpověděla, přiletěla ke mně. Ty jsi vedle mě zpíval taky, ale neletěla k tobě, ona vyslyšela mě! Nemuselo k tomu dojit, ale ty sis nedal říct, dál žiješ v iluzi, že je tvá.
Teď jsme ve vzduchu ty a já. Kroužíme kolem sebe. Mým cílem je tvůj hrdelní vak a jednou pro vždy tě uložím ke spánku. Kdo bude první z nás, který zaútočí? 

Jsme výš, než jsem, kdy měl odvahu vyletět, ale necítím strach, ne, jen oddanost, jen a pouze pro ni a poprvé za celý svůj život se cítím zcela a úplně naživu.
Už ses odvážil a letíš se snahou proniknout blíž. Ale já se nenechám, už jsem tě celého zcela prohlédl. 

V žilách mi vře krev. 

Hýbe se přesně jak jsem tušil, uhýbám a snažím se zarazit zobák do jeho vaku, ale v té rychlosti minu. Nevadí. 

Než si stačí uvědomit co se stalo, už jsem u tebe. Ženu tě. Nenechám tě vydechnout, nedovolím ti zastavit, nedám ti příležitost přemýšlet. 

Jsem lovcem, ty kořistí a čekám na malý moment zaváhání. 

A pak se otočíš. Zlomek okamžiku mi stačí a můj zobák se ti zabořuje do hrdla. Na moment na mě chvíli ještě koukáš, mácháš křídly neschopen nadechnout se.
Ale já už ti nevěnuji pozornost, mé myšlenky okupuje jen má jediná. Jak bude pyšná.

A celým mým malým tělem se rozleje pocit blaženosti, vítezství. A když už se chci rozletět za mnou milou, zadrhne se mi dech. Ale ne. Ty bastarde. 

Protrhl ho, kdy to stihl? Můj hrdelní vak! 

Do mých plic proniká víc kyslíku, než pro který byli stavěny zároveň ale všechen vychází stejnou dírou zase pryč. Ne, ne, ne, však jsem vyhrál! 

Panikařím a snažím se dýchat usilovněji, ale nejde to. 

Už to nejde. Cítím, jak moje křídla chabnou. Už jen padám...